Už se Vám stalo, že jste něco řekli, co jste mysleli úplně jinak a vzniklo z toho něco jiného? Taková klasika. Někdo používá osvědčené hlášky, jiný zase dvojsmysly. Já tomu svému stylu pracovně říkám 3D humor. Nakonec, když můžou být 3D vložky, filmy a kdo ví, co ještě všechno, proč ne humor. I když nedávno jsem se v Londýně přesvědčil o tom, že může být něco i 4D. Při filmovém souboji nám do zad vrážela jakási kudla, při pádu do louže nebo kýchnutí nás reálně ošplouchla voda a sedačka na každý pohyb vzrušeně zareagovala pohybem či vibrací. No ale to je jenom v kině. Mne stačí tři dimenze na to, aby vzniklo známe faux pas nebo zkrátka a dobře, říkejme tomu trapas.
  Není to tak dávno, co jsem pracovně pro jednu společnost prováděl v obchodním centru vyšetření nohou pro návštěvníky prodejny. Není nic, co bych nenáviděl víc než nudu. Každá informace podaná s humorem a nadsázkou je lepší než unuděná a mdlá. Pochopitelně jenom, hodí-li se to v danou chvíli. Samotné vyšetřování musí probíhat perfektně a přesně. Tady jdou legrácky stranou. U těch „pomocných“ úkonů, je to celkem jedno. A tak, ať už nenapínám, co se nestalo. Do prodejny vešel mladý pár. On a ona. On teď není příliš důležitý. Slečna projevila zájem o vyšetření, zatím co on se šel podívat do prodejny s elektronikou. Dobře udělal.
   „Prosím, pojďte dál“, pozval jsem mladou slečnu k vyšetřovacímu pultíku a zeptal se jí na problémy, které jí přivádějí na toto vyšetření. Slečna se rozpovídala a já pochopil, co jí trápí a jal jsem se co nejpečlivěji zjistit příčinu. Kdyby měla sukni, bylo by vše jednodušší, jenže kalhoty těsné jako špunt v lahvince vína neposkytují příliš možností vidět víc, než kotníky. Slečna nabídla, že si kalhoty sundá a já nenamítal. Přece jen, není to nic neobvyklého. Navíc, prostor v prodejně poskytoval dostatek soukromí.
    Když už bylo hotovo, požádal jsem jí, aby se postavila na skenovací desku a začal jsem vyšetřovat. Prohlížím klenby, hlezenní kolenní klouby, poroučím zvednout jednu nohu, potom druhou. Zatím co já jsem se věnoval te slečně, u pokladny žádonila paní, jestli by jí prodavačka nepomohla s nalepením srdíček do stélek, které si u ní zakoupila. Ta na mne pohotově zavolala a naznačila, jestli bych jí s tím nepomohl. Na nic jsem nečekal a směrem k ní prohlásil dobrácké „Chcete píchnout se srdíčkem?“ Paní se zřejmě směrem ke mne podívala a s nevěřícným pohledem zopakovala „píchnout?“. Jako by nestačilo, zopakoval jsem to ještě jednou s náladou ještě lepší, než před chvíli.  „Já myslela, že mi to tam pomůžete dát“, pravila paní. V ten okamžik jsem konečně vykoukl k prodejnímu pultu a spatřil dcerku té paní, která nervózně přešlapovala z nohy na nohu a držela v ruce dva balónky ve tvaru rudých srdíček, které v centru dostala. Asi nechápala, proč jí je chci propíchnout a věru smutně špulila svoji dětskou pusinku. Vše se za chvíli vysvětlilo a řeknu Vám, že jsme se všichni pěkně zasmáli a já se pustil do díla. Briskně jsem paní metatarsální srdíčka přilepil na správné místo a holčička dostala dáreček i od nás. Pokračoval jsem ve vyšetřování.
    Ve chvíli, když slečna sestupovala z vyšetřovací desky, byl už za jejími zády její přítel. Jako správný gentleman jí nabídl pomocnou ruku. Na tom by však nebylo nic divného, kdyby k tomu nic netuše nedodal „Nechceš píchnout?“ Holčička s balónky, která stála opodál a prohlížela si nejmodernější dětské holínky do toho bezelstně prohlásila „Pan už mi chtěl taky píchnout do srdíčka“ a intuitivně přitáhla zmíněné balónky blíž k sobě. Nastalo několika vteřinové ticho a potom výbuch smíchu u všech přítomných. Dnes už jsem poučený. Když chci někomu „píchnout“, svou otázku raději více specifikuji.

 Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva)                                                                                

                             
     Dlouho jsem se tak nepobavil jako ten den. Každé ráno, když přijdu do práce, zapínám u stropu televizi, která je napojena na monitorovací kamerový systém. Mnohokrát mne napadlo přihlásit se k odběratelům televizního signálu, uhradit patřičné poplatky a dopřávat svým klientům komfort sledovat během ošetření Jaromíra Jágra nebo Lady Gaga. Jenže na co? Ticho u mne ještě nikdy nebylo, ba naopak.
   Kamera je namířena na hlavní vchod a monitoruje situaci ve dne v noci. Dalo by se říci, že k nám bez souhlasu nevkročí ani noha. V noci tedy pohled nic moc. Jako z hororu. Světelný kužel se díky infračervenému nočnímu vidění zúží na minimum a to tedy žádná podívaná není. Ale přes den? To už je jiná. Jako z filmu. Nebo ještě lépe ze seriálu.
   Ne jinak než jindy, posadím paní Milenu do pohodlného křesla a s pokynem „Připoutejte se prosím“ ji vyvezu nahoru. Nahoru, blíže ke zmíněné obrazovce.
Po chvíli, kdy jsme si trochu popovídali, bylo najednou na opačném konci nějak podezřele ticho. Zvedl jsem hlavu, pomysle si, že klientka usnula. Vidím, jak se se zájmem zadívala na monitor a sledovala dění před naší provozovnou. Ani si nevšimla, že se na ni dívám. V ten okamžik se mi v hlavě zrodil šibalský nápad. Tedy, ne že by se mi jindy nerodily, ale tentokrát jsem se na to obzvlášť těšil. Bylo lehce po šestnácté hodině.
    „Co to dávají?“zeptala se paní. Na tuhle otázku jsem čekal. Zvedl jsem zrak, a co nevidím. Před naším domem scéna jak když se díváte na televizi. Na schodech stálo několik lidí. U dveří zase dvojice, která se pokoušela dozvonit na firmu v našem domě, o překonání venkovní branky zase usilovala paní poštovní doručovatelka a do jámy s vodoměrem v osudový okamžik lezl i chlap v montérkách, který tam cosi kontroloval. Sousedův yorkšír běhal nahoru a dolů a do toho se po silnici v záběru proháněla auta sem a tam jako zběsilá. No, řeknu vám, scéna jako ze seriálu.
     „Dávají Ulici,“odvětil jsem pohotově. Paní ani nehnula obočím, jak ji to zaujalo, a přikývla, jako že jo. Po chvíli, kdy si patrně uvědomila, že jsou čtyři odpoledne, se zamyšleně otázala. „Ulici? Teď?“ „No jasně,“ zněla moje odpověď a to mi věřte, že dalo práci ovládnout se a nevyprsknout smíchy. „Dávají to teď odpoledne,“ pokračoval jsem ve šprýmu.
    „Ale já se na to vždy dívám,“ pravila paní Milena a bylo vidět, že už je lehce neklidná. Zřejmě ji dostalo, že její oblíbený seriál běží teď a ona o změně vysílacího času nic neví.
„Jak to, že o tom nic nevím?“ „No, to já netuším. Já se na televizi nedívám, ale tohle náhodou vím,“ odvětil jsem. Mezitím se na obrazovce zase změnila dějová scéna.
    Když už klientka přijala mou smyšlenou verzi o změně vysílacího času, začala sledovat příběh Michelské ulice. Po chvilce se před dveřmi objevil další můj klient a zamával do kamery, jako obvykle. Když se rozčarovaná klientka zeptala, kdo je ten herec, nevydržel jsem. „Vy ho neznáte? To je Dvořák… Ale tedy jiný než vy myslíte.“ Po téhle poznámce už jsem ale opravdu musel se smíchem klientce vysvětlit, že se stala obětí mého malého žertíku. Že je to naše ulice a v hlavních i vedlejších rolích hrají naši klienti a návštěvníci domu.
Paní Mileně to konečně docvaklo a dlouho se nepřestávala smát. Přiznala, že si obrazovky nikdy nevšimla.
   Mnohokrát mne napadlo přihlásit se k odběratelům televizního signálů, uhradit patřičné poplatky a … Ale vlastně, uznejte, na co? 

Autor: Jaroslav Fešar  - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva)

                                
     Jestli počátek tohoto příběhu byl v Ječné ulici nebo jej autorka jen tak pojmenovala, to už se mi v paměti nezachovalo. Jisté však je, že tento absurdní příběh, který končí happyendem, se doopravdy stal.
    Pracoval jsem tenkrát na poliklinice. Skvělé místo pro vstup do nové profese. Nejlepší na celém příběhu je to, že jsem se tenkrát musel podívat realitě do očí, bez praxe, bez zkušeností…
    Hned ráno v osm hodin do místnosti vešla první klientka, paní Marie. Dopil jsem svoji ranní kávu a nabídl občerstvení mé klientce. „Ne, nebudu, děkuji“, pravila a dodala „Leda, že byste mi dal panáka, jak to bolí. Nevím jestli to vydržím“. Pustila se do vysvětlování. Začalo mne to přímo kriminalisticky zajímat. Okem zkoumavým jsem pohlédl na onen prstec na pravé noze. Nechtěla celé ošetření, šlo jí jen o to jedno. Co to ale je, říkal jsem si v duchu. Paní Marie mi vysvětlila, že chodí k pedikérce již několik let a ta jí zkušeně sdělila, že onen problém, který ji tak trápí, je „věčné kuří oko“.
    „Cože?“, zalapal jsem po dechu a hlavou mi proběhlo, že o takových jsem nikdy nic nečetl, ba ani o nich neslyšel. Tenkrát mne napadla vtipná hláška, jestli ta paní pedikérka nebyla v Ječné ulici a neřešitelné problémy tudíž pro ni byly vždy věčné.
     Dle provozního řádu jsem nasadil všechny dostupné a předepsané ochranné pomůcky a vrhl jsem se s vervou mne vlastní do onoho případu. Nejdřív jen tak zlehka, postupně jsem však přidával na razanci, až jsem se dopracoval k velice slušnému kráteru. Rád používám hlášku, že by se v té dutině dalo přes hranice mezi USA a Mexikem leccos ilegálně přenést.
     Čím více jsem postupoval v průzkumu, tím více mne zajímalo, co to tam vlastně má. Paní mne v mém „vrtu“ povzbuzovala, ačkoliv bylo vidět, že si toužebně přeje, aby už to bylo.
Najednou jsem zkoprněl. „To není kuří oko“, řekl jsem přesvědčeně. „Co to je podle vás??“, ptala se oběť s dírou v prstci. Odvětil jsem, že netuším, ale že kuří oko to tutově není. „A něco se tam pohybuje“, dodal jsem. Napětí by se v tu chvíli dalo krájet. Napadlo mne, že bych se mohl pokusit vyndat toho černého „broučka“ pinzetou a jak jsem uvažoval, už jsem ji měl v ruce. Chytím to a jak to tahám ven, zvedá se celý kloub i s článkem. Došlo mi, že si s tím sám neporadím. Zvedl jsem telefon a vytočil oddělení chirurgie. Vysvětlil jsem jim, o co se jedná a že jim „rozdělanou“ pacientku se zavázaným prstcem posílám k dořešení.
    Když odešla, přemýšlel jsem nad tím případem a milé paní přál, aby to dobře dopadlo. Za 30 minut se ozve klepání. Ve dveřích stála doširoka otevřená pusa a rozjasněný úsměv. Po chvilce jsem pochopil, že za tou rozradostněnou pusou stojí milá klientka a natahuje ke mně ruku s  tabulkou dobré čokolády.
    Byla šťastná a v krátkosti pověděla, jak se to na chirurgii semlelo. Když ono její letité trápení pečlivě prohlédli, zjistili, že se jedná o pozůstatek šití, který se nevstřebal a na jehož hrotu byly dva elegantní uzlíky.
    Měl jsem velkou radost, že to nebylo ono „věčné“ kuří oko, neboť se jej paní během jedné hodiny zbavila. Od té doby už jsme zdobili stromeček několikrát, ale vždy, když na to přijde  při našem setkání řeč, nám tento případ vykouzlí úsměv na rtech.

Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva)

                                
      Několik let zdobí klíče od mého vozu malý chlupatý kamarád- ocásek norka. Dostal jsem jej od jednoho chlápka jako dárek a od té doby tento doplněk nosím pořád u sebe. Ne snad, že by byl ze zlata, ale v osudných chvílích měl hodnotu minimálně stejnou. Příběh, ve kterém „můj“ ocásek hraje hlavní roli, Vám teď přiblížím.
    Nebyl to úplně obyčejný den. Tedy pokud za něj Štědrý den nepovažujete.
Vpodvečer nastala chvíle společného focení a já jsem s údivem zjistil, že stativ jsem nechal, ostatně jak bývá mým zvykem, v kufru auta. Vlastně ho vozím vždy s sebou. Co kdyby přece jen někdy něco. Takže jsem se dle přísloví, co není v hlavě, musí být v nohách, pro něj vydal k autu na blízké parkoviště.
„Kdo vynese odpadky?“- jako by současně stálo ve vzduchu. Sám jsem se iniciativně chopil té velké igelitky plné na kousky rozcupovaných balících papírů a stužek a vyrazil na dlouhou pouť k 50 metrů vzdáleným kontejnerům. Naštěstí nemrzlo, svátky byly na blátě. Na ukazováčku druhé ruky se mi pohupovaly klíče od auta.
    Můj bratr si ovšem ještě stihl povšimnout, že jsem přetížený pouze na pravé straně těla, a tak mi do levé ruky vrazil druhou tašku plnou plastových odpadků. Já jsem se lehce ovlivněn pocucáváním všelijakých vánočních likérů vydal na cestu, která mi obvykle, jsem-li na Vánoce na Slovensku u svých rodičů, trvá tak dvě minuty. Jen jsem vyšel před vchodovou branku, vzal jsem do ruky mobilní telefon a říkám si, že musím někoho důležitého na druhém konci republiky pozdravit a popřát mu hezké svátky. Jak si tak zvesela vykračuji, dojdu ke kontejnerům, zbavím se odpadků přesně mířeným hodem do jednoho z nich a pokračuji v hovoru, jdouce směrem k mému, od dešťů umytému vozu. Po několika minutách jsem hovor ukončil, sáhnu do kapsy a chci udělat svoje notoricky známé – píp píp dálkovým ovladačem. S údivem zjišťuji, že klíče nejsou tam, kde měly být. Po minutě zběsilého osahávání se jsem pochopil, že je zle. Klíče nikde. „Kde by mohly být“, přemýšlel jsem a mírně se i v tom chladném počasí orosil na čele. Nezůstaly na botníku?, napadlo mě v zoufalství. Mohly mi vypadnout ve výtahu? Přede dveřmi? Na chodníku? U branky? S očima zabodnutýma do chodníku jsem se jak jezevčík doplazil až ke vchodovým dveřím. Potom orosen už snad na celém těle jsem se vrátil zpět k autu stejnou cestou. Tam a zpět, tam a zpět. Snad dvacetkrát. Po hodině marného hledání, s baterkou i bez ní jsem začal vidět dramatičnost celé situace. „Klíče jsou v háji“, pravil jsem si sám pro sebe a ztrácel jakékoliv naděje na lepší zítřky.
   Auto ochráněno všemi dostupnými bezpečnostními prvky jen tiše mlčelo a mě s hrůzou napadalo už jenom to, jak deset hodin cestuji vlakem do Prahy pro náhradní klíče.
   Jak už jsem zmínil, Vánoce byly na blátě, a tak to venku i vypadalo. Vlastně cestou, kterou jsem šel, bylo jenom bláto a několikacentimetrové louže. Hledejte pak v tomhle klíče. Zoufale jsem bezradně poletoval sem a tam. Když se mne už druhý soused zeptal, co to pořád hledám, musel jsem vtipkovat, že štěstí. Pravdu jsem říct nemohl. „Co když je nenajdu já, ale někdo jiný?“, říkal jsem si jen tak pro sebe. Dvě hodiny marné snahy ve třech stupních nad nulou přinesly své ovoce. Dostal jsem nápad.
    A že to nebyl nápad ledajaký, to Vám řeknu. Poslední možnost, která mne celé dvě hodiny nenapadla, byl kontejner. Kontejner, zatraceně, ale který?! Vedle sebe stálo osm kontejnerů po víka plných odpadků. Kdybyste mne mučili, neřekl bych Vám, do kterého jsem ten pytel hodil. Teď byla každá dobrá rada drahá.    Zkusil jsem první. Nakouknu a nezdál se mi. Druhý nešel otevřít. Ten to tedy také nebyl. Ve čtvrtém trčel kus rozbitého skla, tak se mi to také nezdálo. Postupně jsem prošmejdil všechny s čepicí naraženou až na očích. To kdyby mne někdo viděl, tak ať si nemyslí…
    Intuitivně mne to pořád táhlo k šestému. Byl to on. Když jsem v něm protrhl mne povědomý černý pytel, našel jsem tam „náš“ balící papír a snad jsem poznal i naše kosti od ryby. Zajásal jsem. Vždyť černých pytlů tam bylo asi deset a já jich musel roztrhnout jenom polovinu. Bylo tedy jasné, že jsem to, čeho jsem iniciativně před dvěma hodinami chtěl zbavit rodinu, hodil právě sem. Zbývala mi poslední šance. Prohledat popelnici nebylo snadné, zejména představíte-li si její obsah a výšku. „A co když tam ty klíče stejně nenajdu?“, uvažoval jsem.
    Musím tam, chlapsky jsem si zavelel, a po elegantním skoku do kontejneru jsem si s povděkem vzpomněl na svého tělocvikáře. Jal jsem  přesouvat pytle zleva doprava a obráceně. Když jsem byl v nejlepším, otevřelo se víko popelnice a ze tmy do mých zad začalo cosi šťouchat. Hbitě jsem se otočil a zíral na podivnou postavu ohánějící se hůlkou. Nevím,  kdo z nás dvou měl oči více vyvalené. Než se onen chlapík zmohl na slovo, vyletěl jsem z popelnice jako špunt od sektu, posvítil na něj a vykřikl to první, co mě napadlo: „Jděte pryč, to je moje popelnice!“.
Po tomto vzrušujícím okamžiku jsem tedy mohl už nerušeně pracovat dál.
Najednou se mi ve světle baterky zjevilo cosi, co ve mně zažehlo jiskřičku naděje. Na dně popelnice vidím dlouhý, černý ocásek. Blesklo  mi hlavou, že by to nemusel být „můj“ neživý ocásek, ale jelikož jsem  povahy odvážné,  tak jsem tu potvoru za ocas chytil. Ani se nehnula. Zato zachrastila a já držel v ruce klíče.
Po třech hodinách večerní bojovky jsem se tedy vracel domů zvěstovat tu radostnou novinu.
Z auta jsem nakonec stativ stejně nevzal. Na focení už nikdo ani neměl náladu.
Hlavní bylo, že je na světě můj zlatý ocásek!

Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva)

                          
Věřili byste, že můžete v kupce sena najít jehlu? Při troše dobré vůle a neméně velké dávce trpělivosti asi ano, ale není to nic, po čem by někdo z nás toužil. Něco podobného se stalo i mně, ale naštěstí to bylo mnohem příjemnější.
    Klientka, která k nám do centra chodí pravidelně, mě požádala, zda bych se nemohl podívat na bolavé palce její přítelkyni, která pochází z Jižní Ameriky a dočasně je na dovolené v Evropě. Vzhledem k tomu, že není snadné nového klienta vzít v tak krátkém termínu, nedával jsem klientce velké naděje. Po dvou dnech asi zapracoval osud a objevilo se místečko, které bych mohl Barbaře nabídnout. Hned jsem vytočil číslo a nabízel onu volnou hodinku. Slíbila mi, že se obratem ozve, zda bude moci. Mezitím mi sdělila, že se chystá na několik dní do Paříže a že by se jí tam chodilo určitě špatně. Vzhledem k tomu, že jsem měl stejné úmysly, pustil jsem se do debaty. „Víte co, Barbaro? Kdybychom to nezvládli tady u mě, tak se sejdeme v metropoli Francie a já se vám na ty nehty podívám někde pod Eiffelovkou“ - pravil jsem a usmíval se směrem k reproduktoru sluchátka. „Skvělý nápad“ – odpověděla ona, „ale víte, jak je Paříž veliká?“ zeptala se, nečekaje na odpověď. „Já vím, jen si dělám legraci. To by se nám stejně nikdy nepovedlo“ – odpověděl jsem na to a v duchu jsem si říkal známé úsloví – Nikdy neříkej nikdy.
    Po dvaceti minutách paní Barbara volala a sdělila, že přijde a že je moc ráda. Druhý den jsme se sešli a já se mohl podívat na ty neutěšeně zarostlé nehty u palců. Udělal jsem vše potřebné a s klidným svědomím jsem se s Barbarou rozloučil. Měl jsem velkou odpovědnost za kvalitu její dovolené a současně jsem věděl, že se už nemusíme nikdy vidět. Jenže? Nikdy neříkej nikdy.
    Za tři dny jsem i já odjel do Francie, poznávat krásy Paříže. Jenom pro zajímavost uvádím, že hustota zalidnění tady představuje více než 20 000 obyvatel na kilometr čtvereční.
    Paříž je krásná a zapůsobila na mě svým srdcem. Celý pobyt tam byl krásný, počasí nám magicky přálo a já se pomalu loučil s onou bláznivou myšlenkou potkat se tam s někým známým. Až… Čtvrtý den se procházíme s palačinkou v ruce po široké ulici v Quartier Latin. To, co se najednou stalo, sice nezastřelo jiskru slavné Sorbonny nebo Pantheonu, které se právě zde nachází, ale vyrazilo mi to dech dostatečně.
    Proti mně si vykračuje Barbara, s palačinkou v ruce a jak jinak, veselým krokem.
V ulici, kde by mohlo vedle sebe najednou kráčet třicet lidí držících se při tom za ruce, jdou proti sobě podiatr z Prahy a jeho klientka z Argentiny. Měli jsme co dělat, aby nám oběma z palačinek nevypadla oříšková náplň, jak jsme na sebe zírali.
   „Dobrý den, co vy tady,“ – ptal jsem se já jí a ona mě současně. Po přátelských objetích jsem zjistil, že milé černovlasé děvče s kudrlinkami stejnými jako já nemá s palcem jediný problém a strávila tak v Paříži sedm příjemných dní. Odlétá do Buenos Aires. Já odjíždím a celou cestu přemýšlím nad tím známým výrokem „Nikdy neříkej nikdy“

Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva )

   Není vždy tak úplně jasné, co je co. Když je něco podobně vypadající, snadno se to plete, ale co když něco podobně vypadající není to samé ani zdaleka? Den se dnem se sešel a naše společnost dostala nabídku prezentovat se v telefonním seznamu. Co by ne, řekne si každý z vás. Vždyť každý, kdo není vidět a slyšet, jakoby nebyl. Tak jsem vyplnil formulář, pečlivě a svědomitě. Poslal a čekal. 
  Když si objednáte zlatý přívěšek a pošlou vám stříbrný, nic se neděje. Pošlete ho zpět a oni vám ho vymění. Život jde dál a nic se nestalo. Jenže, když vám někdo nedopatřením změní písmenko v názvu organizace, vytiskne to ve státisících kusech, nic s tím nenaděláte. Nemluvě o tom, že máte o zábavu postaráno. Několikrát nám již volal také pan, který chtěl pexeso, které pediatrická společnost pro děti vydává. Myslím, že již všichni tušíte, o co jde. No jasně, „po“ a „pe“. Jednoho krásného dne jsme byli pro stovky volajících pediatři. To, co mě zdržovalo od práce se stalo pro mé klienty úsměvné. Všechny hovory totiž vyřizuji při práci, s hlavou nakloněnou k pravému rameni, drže při tom šíjovým svalstvem bezdrátový aparát. „Prosím vás, mohu se přihlásit do vaší společnosti?“, zněla otázka. „Jejda – ale my se zabýváme péčí o nohy, to je omyl“ – odpověděl jsem. Jindy zase, jestli budeme pořádat seminář o harmonogramu očkování u dětí a mladistvých. Tak zase odpovídám – „je mi líto, ale nemohu vám pomoct, my jsme jiná organizace“. Až jednoho dne…
  Jednoho dne jsem se rozhodl, že si tu hlavní roli – sekretáře prezidenta České pediatrické společnosti zahraji. Zvednu telefon a tam se ozve příjemný ženský hlas. „Dobrý den“, zašveholí a táže se. „Prosím vás, kdy je vhodné přejít u dítěte z mateřského na mléko kravské?“ Mozek a jeho nervový systém musí pracovat pekelně, protože rozhodnutí v rozhovoru pokračovat, přišlo bleskurychle. 
  V hlavě se mi zobrazilo hned několik obrazů – děťátko u ňadra své matky, mléko které mám tak rád a samozřejmě kráva. Než jsem milé paní odpověděl, rychle se mi honilo hlavou, jak by to tak asi mohlo být. To víte, ve vteřině najít chytrou odpověď, není jen tak. 
  „Víte, doporučuje se kojení cca 6 měsíců, potom do mléka mohou přecházet i škodliviny pro děťátko nebezpečné, ale v zásadě do jednoho roku to jde“, pravil jsem tak, jak mi mé znalosti z oboru dovolovaly. Když už ale začalo přihořívat a dotaz směřoval dál na téma „metabolická porucha štěpení mléčného cukru“, už jsem to nevydržel a zařadil zpátečku. Vím, že je to problém související s intolerancí na laktózu, ale už jsem si uvědomil, že mé odpovědi nejsou v mé kompetenci a prozradil jsem, jak se mají věci. Docela slušně jsme si popovídali, paní se smála, říkala, že se to povedlo a vůbec se nezlobila. Řekl jsem jí, čím se naše společnost doopravdy zabývá. Vysvětlil jsem jí, jak k omylu došlo, a že to není ojedinělé. Co myslíte, jak to nakonec celé dopadlo? Paní se objednala na ošetření, pravidelně chodí na pedikúru a nikdy si nezapomeneme zavzpomínat na děťátko u ňadra své matky, mléko, které mám tak rád a samozřejmě i na tu neméně důležitou krávu.
   
 Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva )

                      
Krásný den přeji, račte se posadit – to jsou slova, kterými se v našem centru vítají klienti při příchodu na ošetření. Speciálně v zimních měsících nabízíme čtyři druhy vynikající kávy na všechny možné způsoby. Je už takovým naším zvykem, že než se klient posadí, nabídneme mu nějaké občerstvení. „Někdo to rád horké“, a v takovém případě přichází na řadu náš skvělý kávovar. Jenže…
Znáte to, co čert nechce, to se nestane. Nebudu Vás napínat, řeknu Vám, jak to bylo.
Bylo úplně normální krásné páteční dopoledne. Dokonce nebylo ani třináctého. Čekal jsem na ní. Říkejme jí paní „Sladká“.
Dobrý den paní Sladká, pojďte dále, račte se posadit. Dáte si něco k pití? – dodávám.
„Jestli Vás můžu poprosit, dala bych si Vaší dobrou kávičku“ – pravila paní a s pocitem, že dostane to co vždy, usedá do křesla. Paní Sladká se „vyhoupne“ a já lítám, aby to všechno netrvalo dlouho a mohli jsme začít. Už z povzdálí křičím – „Mlíčko?“ Jasně – odpověděla pohotově. „Cukr také?“ Jo, dnes potřebuji energii, ano,dám si, pravila moje klientka.
Netrvalo dlouho a už běžím s šálkem čerstvé voňavé kávy. Postavím ji na stoleček vedle křesla, podávám mlíčko v kelímku a cukr. To co ale následovalo, bylo víc než komické. Nevím jak paní Sladká, ale já jsem se nemohl smíchy udržet.¨
Když si moje klientka vzala šálek do rukou a já současně zvedal a zakláněl křeslo, netušil jsem, že si z plného šálku něco málo horkého nápoje vylije přímo do dekoltu. Prý to nepálilo. Legračně asi působilo jen to, když jsem počal milé paní bleskurychle ubrouskem ten dekolt utírat a kávu odsát dřív, než způsobí mnoho škody na jejím bílém prádle. Odsál jsem, co jen šlo a znovu se posadil. Paní Sladká poděkovala a byla ráda, že klidně může po ošetření mezi lidi. Vzala do rukou kelímek s mlíčkem. Lehce kelímek protřepala a jaksi neopatrně otevřela víčko. Kelímek s mlíčkem se jí odměnil svěžím výstřikem přímo do obličeje. Zasmála se podruhé. Já už jsem se opravdu hlasitě zasmál a briskně vyskočil a podal další ubrousky z krabičky. „To je teda den“ – špitla paní Sladká. To Vám řeknu, odpověděl jsem a pustil jsem se do úpravy nehtů.
Poslední polínko do ohně klientka přiložila ve chvíli, kdy si do kávičky, tentokrát už s mlíčkem nasypala cukr. Stačila jediná lžička a z jejího „vykuleného“ pohledu jsem pochopil, že se „něco“ děje. Ukázala mi obsah svého šálku. „Nějak divně se to zpěnilo, že?“ – řekl jsem víc opatrně, než uchechtaně. „Zpěnilo“ – odpověděla a málem se znovu polila, když se rozhodla to ochutnat. Rozhodně ta káva nebyla sladká. Radost z pití této kávy by snad měla jen myš. Byl tam totiž jemně strouhaný sýr.
Vysvětlení přišlo vhod. Den předtím jsem si jej dal do stejné mističky, jako cukr. Protože jsem jej nakonec nepoužil zůstal v kuchyňce a při přípravě kávy se mi nabízel do ruky jako první. Tak se stalo.
Od té doby nabízím pouze třtinový cukr, pouze ve skleněné dóze a sýr už v provozovně nejím. Vážení, je libo kávičku?

Autor : Jaroslav Fešar (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva )

     Můj osmiletý syn má zajímavého koníčka - sbírá kameny. Kdykoliv se někde objeví krásné nerosty, polodrahokamy, nebo zkameněliny, tak je kupuje do své sbírky. „Proč si tam nedáš naše říčné balvany malých rozměrů a tu a tam to nedoplníš nějakým krásným kamenem?" - zeptal se mně. „No to je dobrý nápad" - odpověděl jsem a už přemýšlel, kde seženu takové ty „krásné" kameny. Přes internetovou aukci už jsem sehnal kde co, tak jsem si jednoho dne řekl, že tam najdu i nějaké vhodné kameny do své provozovny.

„A ejhle" - septárie. Nádhera, ten kámen - ten chci, řekl jsem si, a začal na tom pracovat. V ten den končila aukce krásné třiceti centimetrové septárie z Madagaskaru. Vím, že jsou i v Polsku, ale kdo by nechtěl z Madagaskaru. Bojoval jsem o ten kámen celý večer, přihazoval a přihazoval až jsem vyhrál.

     Hned ráno jsem obrázek zakoupeného kamene ukazoval celé rodině a vyzýval je k uznáním, jak jsem šikovný. Uhradil jsem požadovanou částku a už jsem se nemohl dočkat, až mi balík přijde poštou.

     Po sedmi dnech mi doručovatelka přinesla malou obálku. Nechápal jsem co v ní je. Povrch obálky byl vyboulený. Rychle jsem obálku roztrhal a...    Ani dopsat to nemohu. Málem jsem dostal infarkt. V obálce byla septárie. Jak jsem ji tak válel v dlani a obhlížel jí ze všech stran, přemýšlel jsem, kde se stala chyba. Vždyť jsem chtěl kámen, ne kamínek - pravil jsem jen tak pro sebe. Celý den jsem pak nemyslel na nic jiného, než na tu zkamenělinu.

     Večer jsem hned běžel na internet, abych se podíval, co jsem to vlastně vyhrál. „To není možné" - zakřičel jsem, a podíval se na obrázek vystavené septárie a u ní bylo pravítko a na něm 30 milimetrů. Takové, jaké se používá ve škole.  Spletl jsem to dokonale. Vše se tedy vysvětlilo a já položil ten kamínek na 100 kilogramovou hromadu balvanů menších rozměrů. Co myslíte - byl tam vidět? Nebyl. To už ale není důležité. Podstatné je, že jsem vybojoval krásný kámen svému synovi do sbírky. Jemu je opravdu jedno, kolik má centimetrů.
Jaroslav Fešar - autor (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva )

Obor pedikúry zaznamenal v posledních letech řadu změn a inovací. Změnil se principiálně i pohled na styl a kvalitu ošetření. Mnoho technologických postupů a novinek zasáhlo pozitivně do činnosti v daném oboru a pomohlo tím zkvalitnit a zdokonalit práci tak, aby významně přispěli k obnově zdraví a funkčnosti pohybového aparátu. Není možné, jak tomu bylo často v minulosti chápat chodidlo jako samostatnou část lidského těla, na které se objevují určité specifické problémy a ty pouze řešit. V porevolučním období se vlivem přísunu informací ze zahraničí významně změnil pohled na nohu jako součást celého těla a neustále se prokazuje její přímý vliv na celý pohybový aparát. V současné době je známé, jak deformace na chodidle mohou způsobovat bolesti pohybového aparátu ( páteře ), nebo jeho částí ( krční, nebo bederní ) a tím sekundárně způsobovat další potíže jako jsou např. bolesti hlavy a migrény. V minulosti tento typ pohledu na nohu není tak charakterizován, jako v současnosti. Je nutné také přiblížit pohled na potřeby ošetření nohou. V minulosti bylo pedikérské ošetření spíše nutností pro skupiny osob, které potřebovali akutně řešit své vzniklé problémy, případně dlouhodobé, ale zhlediska prevence a krásy péči není možné označit jako dostatečnou. V posledních pěti letech výrazně stoupla v návštěvnosti skupina lidí, která svým přístupem změnila pohled na prevenci v oboru péče o nohy. Také jsem zaznamenal zvýšený zájem o preventivně - léčebné ošetření mládeže do 18 let a také skupiny mužů. Řada vyškolených pedikérů seznamuje své zákazníky spotřebou předcházet pozdějším problémům, především zdůvodů častých genetických vlivů na vývoj nožních deformací .

Ačkoliv patří obor pedikúra mezi řemeslné činnosti, jako jediný výrazně balancuje na hranici služeb a zdravotnictví. Žádný jiný příbuzný obor není tak úzce spojený s medicínou. Řada problémů na nohách souvisí s onemocněním některých orgánů, s nedostatkem některých látek a prvků vtěle, s pohybovou aktivitou, typem zaměstnání, životním stylem a tělesnou hmotností.

V současné době se ošetření nohou provádí dvěma způsoby.

Klasická, takzvaná "mokrá" metoda se provádí řadu let a starším osobám není cizí. Provádí se tak, že se chodidla a nehty po namočení do vodní lázně upravují kleštěmi a zpravidla ostrými nástroji. Pilníky a rašple přichází na řadu v průběhu, nebo v závěrečném stadiu ošetření. Ve finále se chodidla ošetří vhodným krémem, případně se provede užitečná masáž.

Přístrojová, takzvaná „suchá" metoda se provádí bez namáčení ve vodě a samotná úprava se provádí speciálním podiatrickým přístrojem. Nepoužívají se zde ostré, řezné nástroje a celé ošetření se provádí nejnovějšími technologiemi.

Je také možné ošetřovat chodidla pomocí kombinací těchto dvou metod.

V současnosti si našem trhu hledá místo i kombinovaná metoda a to je přístrojová metoda s použitím vlhkého postřiku během ošetření.

Po roce 1989 se u nás významně změnil způsob ošetření nohou. VČR do té doby byl veřejnosti znám pouze klasický(mokrý) způsob ošetření. Dodnes tento druh ošetření zastává nejvyšší příčku v pořadí. Znamená to tedy, že tímto způsobem u nás ošetřuje nohy nejvíce pedikérů. V posledních letech, především přílivem moderních technologií, přístrojového vybavení a i znalostí a zkušeností z oboru v Evropských zemí dochází ke změnám. Stále více pracovišť pracuje moderně, velmi šetrně a citlivě. U přístrojového způsobu ošetření je možno dosáhnout nejvyššího stupně kvality ošetření, bez jakýchkoliv rizik ujmy na zdraví. Nepoužívá se zde ke změkčení kůže vodní lázeň a tím se výrazně přispělo k vynulování možných podezření na kontaminaci kůže, či nehtů. U přístrojové pedikúry není používáno ostrých, řezných nástrojů a tím je zaručený naprostý bezkrevný kontakt s ošetřovanou tkání. Není zde tedy porušována integrita kůže. Na dezinfekci a dekontaminaci pokožky se u přístrojové (suché, medicinální) metody používají nejkvalitnější přípravky používané ve zdravotnictví k vyššímu stupni desinfekce pokožky. Je také možné detailněji se věnovat jednotlivým nehtům a s větší přesností, kterou umožňuje právě podiatrický přístroj , přesně řešit některé problémy na chodidlech.

Právem tedy některé rizikové, nebo citlivé skupiny osob nechávají své nohy ošetřit právě na pracovišti, ošetřujícím přístrojovou metodou. Mezi tyto skupiny patří děti a mladež, těhotné ženy, diabetici, pacienti se špatnou imunitou apod.

PODIATRIE. je nový obor, který vznikl v roce 2000 a zabývá se komplexní péči o nohy. Sdružuje odborníky z různých zdravotnických i řemeslných profesí, které spojuje jeden cíl a tím je péče o nohy z hlediska komplexního pojetí. Společnost sdružuje i pedikéry a to bez rozdílu metody ošetření, kterou používají a pomáhá jim k dalšímu profesnímu růstu a zvyšování kvalifikace. Současným trendem pedikérů je transformace do profese podiatr. Česká podiatrická společnost připravuje systém, který stanovuje podmínky pro tuto změnu a pracuje na otevření vlastního vzdělávacího zařízení „ Institutu podiatrie". Prvořadou podmínkou je práce v některém zpříbuzných oborů a zájem se profesně vzdělávat.

Vyškolení pedikéři provádějí úkony, které svou podstatou přesahují rámec dosavadního vzdělání v profesi „pedikér". Mezi základní patří výroba individuálních silikonových korektorů, kterými lze výrazně vylepšit některé drobné vady na nohách. Mezi nové technologie lze s úspěchem řadit jednoduché aparátky na narovnávání zarostlých nehtů. V minulosti nebyl tento způsob úpravy, tak citlivých a bolestivých míst, jakými jsou zarůstající nehty, zejména u palců. Tímto novým způsobem se dá dosahovat mimořádných úspěchů a řešit tento problém jinak, než doposud.

Novinkou poskytovanou již téměř standardně je základní podiatrické vyšetření na plantoskopu, což je zařízení umožňující sledovat chodidla a monitorovat některé další souvislosti chodidel a pohybového aparátu. Pokročilejší vyšetřovací metoda je na podobarometrické desce, která je už dnes součástí několika špičkových pracovišť vČR.

Důležitým prvkem moderního myšlení v profesi „pedikér" je pohled na problém zhlediska dlouhodobé perspektivy. Ve své praxi se často setkávám se zásahy, které obvykle řeší problém v daném okamžiku, ale z dlouhodobého hlediska stav dokáží ještě více komplikovat. Vždy je třeba situaci důkladně analyzovat a následně najít způsob, kterým by se předcházelo pozdějším recidivám. To je základ moderního pojetí každého pedikéra. Nesmyslným a tudíž zastaralým se zdá být způsob uvolňování zarostlých nehtů, který se v minulosti hodně popisoval, jako standardní. Tím je hluboké uvolňování (vystřihávaní) okrajů nehtů v nehtových valech.

Důležitou moderní myšlenkou pedikérů je také přesvědčit pacienta o tom, že každý zproblémů, které se jim na nohách objeví má nějakou příčinu, která jej vlastně vyvolává. Obvykle nestačí odstranit pouze důsledek , ale je třeba systematicky hledat důvod. Pokud k tomu dojde, většinou se stav znatelně zlepší.

Jaroslav Fešar , Prezident ČPS ( autor příspěvku )

                                       
Tento příspěvek věnuji všem, kteří si myslí, že vyšší ceny pro zákazníky už si nemůžou dovolit. Proto, abyste mohli vykonávat svoje řemeslo jste jistě museli udělat mnoho. Kromě vzdělání, které je samozřejmostí, jsou to větší, nebo menší vzdělávací projekty, školení a vlastní aktivity rozšiřující okruh vědomostí a poznání. Jako řidič nechávám v servisu pravidelně měnit pneumatiky podle sezóny. Výměna trvá cca 20 min. a já odcházím o 500 Kč lehčí. Je snad tato činnost srovnatelná s jemnou, mnohdy titěrnou prací v rámci ošetření nohou? Kolik si za 20 minut vyděláte vy? Odpovězte si a porovnejte.

Každým rokem, jak se patří, scházejí se podiatři,
vždycky v květnu, podle stylu, přiloží si ruku k dílu.

Probereme všechno nutné, jen, prosím - nic, co je smutné,
od toho tu nejsme přeci, vytahovat staré věci.

Před léty jsme našli sféru, společnosti pedikérů,
vznikla přesně podle plánu, nás současných Evropanů.

Podnikli jsme mnohé kroky, za ty první čtyři roky,
kdy jsme uplatnili vlohy, v péči o ty naše nohy.

Profese se různé sešly, v historický záznam vešly,
to co předtím byl jen sen, je nyní práce každý den.

Výsledky už máme velký, od kuřích ok, až po stélky
a ta naše ČéPéeS, již třetí rok, běží dnes.

Věnujme se chvíli světu, prostřednictvím internetu,
jednoduše klikni, hledej, z klávesnice prst pryč nedej.

Také často podle zvyku, choď se dívat do kastlíku,
co, když nové listy vyšly, a poštou ti právě přišly.

Najdeš uvnitř různé články a obrázků plné stránky,
na titulní, jasná věc, dává fotky umělec.

Máme jednu akci akční, je to víkend relaxační,
letos Bouda, v loni Seč, ještě o tom bude řeč.

Koncem roku pěkně v chladu, máme kongres v listopadu,
v měsíci je to den třetí, přednášek je jako smetí.

Na závěr chci popřát jen, prožijte ten dnešní den,
ať je pěkný , jak jste chtěli, když už jste sem z dálky jeli.

Jaroslav Fešar - autor

Takový normální den (fejeton)
                             

Crrr,crrr- zvoní zvonek u dveří ! Tak, jako obvykle vstanu a jdu otevřít, mile se na příchozí dívku pousměji a zvu ji dále. „Dáte si něco k pití?", ptám se. Už ode dveří se na mě usmívala, byla velice příjemná
a sympatická. Zdálo by se, že vše bude probíhat jako obvykle, jenže ...

„Prosím, , pojďte jdeme na to", oslovil jsem mile tu slečnu, která právě pokládala na stůl prázdnou
skleničku. Cítil jsem, jak se lehce začervenala a pohnula se směrem k mému křeslu. Měl jsem pocit,
že je nervózní a nesmělá, ale to se těm, co jsou u mě poprvé někdy stává. Nic jsem si z toho nedělal
a posmělil jsem ji slovy: „Nebojte, nebude to bolet a uvidíte, jak se Vám bude krásně chodit" - dodal jsem. Dívka usedla do křesla a nezkušeně se na mě podívala. „Vy?", zeptala se mě.To už jsem opravdu nechápal."A kdo jiný? Samozřejmě, že já!", přesvědčivě jsem odpověděl. Dívka strnule seděla a zlehka
ke mně nakláněla obličej. V tuto chvíli jsem znejistěl i já. Očekával jsem, že ví, co dělat na pedikúře
a při pohledu na její nohy jsem ji musel požádat,aby si svlékla punčocháče, které měla až do této chvíle
na sobě."To je k tomu třeba?", opáčila a vylekaně mi pohlédla do očí."Jak jinak byste to chtěla dělat?",
zeptal jsem se a už jsem se poněkud usmíval. Proběhlo mi v myšlenkách, jak si asi ona dívka představuje moje ošetření nohou.

Netrvalo to dlouho a ona nežádoucí část oblečení byla dole.Teď už bylo jasné, že mi ve výkonu mé profese nic nebrání, avšak ve chvíli, když jsem pokládal její nohy na pracovní podložku, řekla:"To se mi tedy ještě na kosmetice nikdy nestalo!"."Mně taky ne!", pokusil jsem se o poslední fórek a prstem jsem ukázal
na dveře k mojí kolegyni kosmetičce."Přikývla". Následoval bouřlivý smích a oběma nám bylo jasné,
že slečna sedí někde úplně jinde. Při objednávání jsem ji totiž nedopatřením napsal do svého diáře.

Kosmetické ošetření mělo předcházet šťastnou událost, následující den se totiž dívka vdávala. Ošetření jsem ji nakonec provedl a po skončení u mne „letěla" do kosmetického lehátka a mě v tu chvíli napadlo, že nohy jsou při vkročení na novou životní cestu přece jenom dost důležité.

Věřte,nevěřte....tato příhoda se mi opravdu stala.