Několik let zdobí klíče od mého vozu malý chlupatý kamarád- ocásek norka. Dostal jsem jej od jednoho chlápka jako dárek a od té doby tento doplněk nosím pořád u sebe. Ne snad, že by byl ze zlata, ale v osudných chvílích měl hodnotu minimálně stejnou. Příběh, ve kterém „můj“ ocásek hraje hlavní roli, Vám teď přiblížím.
    Nebyl to úplně obyčejný den. Tedy pokud za něj Štědrý den nepovažujete.
Vpodvečer nastala chvíle společného focení a já jsem s údivem zjistil, že stativ jsem nechal, ostatně jak bývá mým zvykem, v kufru auta. Vlastně ho vozím vždy s sebou. Co kdyby přece jen někdy něco. Takže jsem se dle přísloví, co není v hlavě, musí být v nohách, pro něj vydal k autu na blízké parkoviště.
„Kdo vynese odpadky?“- jako by současně stálo ve vzduchu. Sám jsem se iniciativně chopil té velké igelitky plné na kousky rozcupovaných balících papírů a stužek a vyrazil na dlouhou pouť k 50 metrů vzdáleným kontejnerům. Naštěstí nemrzlo, svátky byly na blátě. Na ukazováčku druhé ruky se mi pohupovaly klíče od auta.
    Můj bratr si ovšem ještě stihl povšimnout, že jsem přetížený pouze na pravé straně těla, a tak mi do levé ruky vrazil druhou tašku plnou plastových odpadků. Já jsem se lehce ovlivněn pocucáváním všelijakých vánočních likérů vydal na cestu, která mi obvykle, jsem-li na Vánoce na Slovensku u svých rodičů, trvá tak dvě minuty. Jen jsem vyšel před vchodovou branku, vzal jsem do ruky mobilní telefon a říkám si, že musím někoho důležitého na druhém konci republiky pozdravit a popřát mu hezké svátky. Jak si tak zvesela vykračuji, dojdu ke kontejnerům, zbavím se odpadků přesně mířeným hodem do jednoho z nich a pokračuji v hovoru, jdouce směrem k mému, od dešťů umytému vozu. Po několika minutách jsem hovor ukončil, sáhnu do kapsy a chci udělat svoje notoricky známé – píp píp dálkovým ovladačem. S údivem zjišťuji, že klíče nejsou tam, kde měly být. Po minutě zběsilého osahávání se jsem pochopil, že je zle. Klíče nikde. „Kde by mohly být“, přemýšlel jsem a mírně se i v tom chladném počasí orosil na čele. Nezůstaly na botníku?, napadlo mě v zoufalství. Mohly mi vypadnout ve výtahu? Přede dveřmi? Na chodníku? U branky? S očima zabodnutýma do chodníku jsem se jak jezevčík doplazil až ke vchodovým dveřím. Potom orosen už snad na celém těle jsem se vrátil zpět k autu stejnou cestou. Tam a zpět, tam a zpět. Snad dvacetkrát. Po hodině marného hledání, s baterkou i bez ní jsem začal vidět dramatičnost celé situace. „Klíče jsou v háji“, pravil jsem si sám pro sebe a ztrácel jakékoliv naděje na lepší zítřky.
   Auto ochráněno všemi dostupnými bezpečnostními prvky jen tiše mlčelo a mě s hrůzou napadalo už jenom to, jak deset hodin cestuji vlakem do Prahy pro náhradní klíče.
   Jak už jsem zmínil, Vánoce byly na blátě, a tak to venku i vypadalo. Vlastně cestou, kterou jsem šel, bylo jenom bláto a několikacentimetrové louže. Hledejte pak v tomhle klíče. Zoufale jsem bezradně poletoval sem a tam. Když se mne už druhý soused zeptal, co to pořád hledám, musel jsem vtipkovat, že štěstí. Pravdu jsem říct nemohl. „Co když je nenajdu já, ale někdo jiný?“, říkal jsem si jen tak pro sebe. Dvě hodiny marné snahy ve třech stupních nad nulou přinesly své ovoce. Dostal jsem nápad.
    A že to nebyl nápad ledajaký, to Vám řeknu. Poslední možnost, která mne celé dvě hodiny nenapadla, byl kontejner. Kontejner, zatraceně, ale který?! Vedle sebe stálo osm kontejnerů po víka plných odpadků. Kdybyste mne mučili, neřekl bych Vám, do kterého jsem ten pytel hodil. Teď byla každá dobrá rada drahá.    Zkusil jsem první. Nakouknu a nezdál se mi. Druhý nešel otevřít. Ten to tedy také nebyl. Ve čtvrtém trčel kus rozbitého skla, tak se mi to také nezdálo. Postupně jsem prošmejdil všechny s čepicí naraženou až na očích. To kdyby mne někdo viděl, tak ať si nemyslí…
    Intuitivně mne to pořád táhlo k šestému. Byl to on. Když jsem v něm protrhl mne povědomý černý pytel, našel jsem tam „náš“ balící papír a snad jsem poznal i naše kosti od ryby. Zajásal jsem. Vždyť černých pytlů tam bylo asi deset a já jich musel roztrhnout jenom polovinu. Bylo tedy jasné, že jsem to, čeho jsem iniciativně před dvěma hodinami chtěl zbavit rodinu, hodil právě sem. Zbývala mi poslední šance. Prohledat popelnici nebylo snadné, zejména představíte-li si její obsah a výšku. „A co když tam ty klíče stejně nenajdu?“, uvažoval jsem.
    Musím tam, chlapsky jsem si zavelel, a po elegantním skoku do kontejneru jsem si s povděkem vzpomněl na svého tělocvikáře. Jal jsem  přesouvat pytle zleva doprava a obráceně. Když jsem byl v nejlepším, otevřelo se víko popelnice a ze tmy do mých zad začalo cosi šťouchat. Hbitě jsem se otočil a zíral na podivnou postavu ohánějící se hůlkou. Nevím,  kdo z nás dvou měl oči více vyvalené. Než se onen chlapík zmohl na slovo, vyletěl jsem z popelnice jako špunt od sektu, posvítil na něj a vykřikl to první, co mě napadlo: „Jděte pryč, to je moje popelnice!“.
Po tomto vzrušujícím okamžiku jsem tedy mohl už nerušeně pracovat dál.
Najednou se mi ve světle baterky zjevilo cosi, co ve mně zažehlo jiskřičku naděje. Na dně popelnice vidím dlouhý, černý ocásek. Blesklo  mi hlavou, že by to nemusel být „můj“ neživý ocásek, ale jelikož jsem  povahy odvážné,  tak jsem tu potvoru za ocas chytil. Ani se nehnula. Zato zachrastila a já držel v ruce klíče.
Po třech hodinách večerní bojovky jsem se tedy vracel domů zvěstovat tu radostnou novinu.
Z auta jsem nakonec stativ stejně nevzal. Na focení už nikdo ani neměl náladu.
Hlavní bylo, že je na světě můj zlatý ocásek!

Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva)

                          
Věřili byste, že můžete v kupce sena najít jehlu? Při troše dobré vůle a neméně velké dávce trpělivosti asi ano, ale není to nic, po čem by někdo z nás toužil. Něco podobného se stalo i mně, ale naštěstí to bylo mnohem příjemnější.
    Klientka, která k nám do centra chodí pravidelně, mě požádala, zda bych se nemohl podívat na bolavé palce její přítelkyni, která pochází z Jižní Ameriky a dočasně je na dovolené v Evropě. Vzhledem k tomu, že není snadné nového klienta vzít v tak krátkém termínu, nedával jsem klientce velké naděje. Po dvou dnech asi zapracoval osud a objevilo se místečko, které bych mohl Barbaře nabídnout. Hned jsem vytočil číslo a nabízel onu volnou hodinku. Slíbila mi, že se obratem ozve, zda bude moci. Mezitím mi sdělila, že se chystá na několik dní do Paříže a že by se jí tam chodilo určitě špatně. Vzhledem k tomu, že jsem měl stejné úmysly, pustil jsem se do debaty. „Víte co, Barbaro? Kdybychom to nezvládli tady u mě, tak se sejdeme v metropoli Francie a já se vám na ty nehty podívám někde pod Eiffelovkou“ - pravil jsem a usmíval se směrem k reproduktoru sluchátka. „Skvělý nápad“ – odpověděla ona, „ale víte, jak je Paříž veliká?“ zeptala se, nečekaje na odpověď. „Já vím, jen si dělám legraci. To by se nám stejně nikdy nepovedlo“ – odpověděl jsem na to a v duchu jsem si říkal známé úsloví – Nikdy neříkej nikdy.
    Po dvaceti minutách paní Barbara volala a sdělila, že přijde a že je moc ráda. Druhý den jsme se sešli a já se mohl podívat na ty neutěšeně zarostlé nehty u palců. Udělal jsem vše potřebné a s klidným svědomím jsem se s Barbarou rozloučil. Měl jsem velkou odpovědnost za kvalitu její dovolené a současně jsem věděl, že se už nemusíme nikdy vidět. Jenže? Nikdy neříkej nikdy.
    Za tři dny jsem i já odjel do Francie, poznávat krásy Paříže. Jenom pro zajímavost uvádím, že hustota zalidnění tady představuje více než 20 000 obyvatel na kilometr čtvereční.
    Paříž je krásná a zapůsobila na mě svým srdcem. Celý pobyt tam byl krásný, počasí nám magicky přálo a já se pomalu loučil s onou bláznivou myšlenkou potkat se tam s někým známým. Až… Čtvrtý den se procházíme s palačinkou v ruce po široké ulici v Quartier Latin. To, co se najednou stalo, sice nezastřelo jiskru slavné Sorbonny nebo Pantheonu, které se právě zde nachází, ale vyrazilo mi to dech dostatečně.
    Proti mně si vykračuje Barbara, s palačinkou v ruce a jak jinak, veselým krokem.
V ulici, kde by mohlo vedle sebe najednou kráčet třicet lidí držících se při tom za ruce, jdou proti sobě podiatr z Prahy a jeho klientka z Argentiny. Měli jsme co dělat, aby nám oběma z palačinek nevypadla oříšková náplň, jak jsme na sebe zírali.
   „Dobrý den, co vy tady,“ – ptal jsem se já jí a ona mě současně. Po přátelských objetích jsem zjistil, že milé černovlasé děvče s kudrlinkami stejnými jako já nemá s palcem jediný problém a strávila tak v Paříži sedm příjemných dní. Odlétá do Buenos Aires. Já odjíždím a celou cestu přemýšlím nad tím známým výrokem „Nikdy neříkej nikdy“

Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva )

   Není vždy tak úplně jasné, co je co. Když je něco podobně vypadající, snadno se to plete, ale co když něco podobně vypadající není to samé ani zdaleka? Den se dnem se sešel a naše společnost dostala nabídku prezentovat se v telefonním seznamu. Co by ne, řekne si každý z vás. Vždyť každý, kdo není vidět a slyšet, jakoby nebyl. Tak jsem vyplnil formulář, pečlivě a svědomitě. Poslal a čekal. 
  Když si objednáte zlatý přívěšek a pošlou vám stříbrný, nic se neděje. Pošlete ho zpět a oni vám ho vymění. Život jde dál a nic se nestalo. Jenže, když vám někdo nedopatřením změní písmenko v názvu organizace, vytiskne to ve státisících kusech, nic s tím nenaděláte. Nemluvě o tom, že máte o zábavu postaráno. Několikrát nám již volal také pan, který chtěl pexeso, které pediatrická společnost pro děti vydává. Myslím, že již všichni tušíte, o co jde. No jasně, „po“ a „pe“. Jednoho krásného dne jsme byli pro stovky volajících pediatři. To, co mě zdržovalo od práce se stalo pro mé klienty úsměvné. Všechny hovory totiž vyřizuji při práci, s hlavou nakloněnou k pravému rameni, drže při tom šíjovým svalstvem bezdrátový aparát. „Prosím vás, mohu se přihlásit do vaší společnosti?“, zněla otázka. „Jejda – ale my se zabýváme péčí o nohy, to je omyl“ – odpověděl jsem. Jindy zase, jestli budeme pořádat seminář o harmonogramu očkování u dětí a mladistvých. Tak zase odpovídám – „je mi líto, ale nemohu vám pomoct, my jsme jiná organizace“. Až jednoho dne…
  Jednoho dne jsem se rozhodl, že si tu hlavní roli – sekretáře prezidenta České pediatrické společnosti zahraji. Zvednu telefon a tam se ozve příjemný ženský hlas. „Dobrý den“, zašveholí a táže se. „Prosím vás, kdy je vhodné přejít u dítěte z mateřského na mléko kravské?“ Mozek a jeho nervový systém musí pracovat pekelně, protože rozhodnutí v rozhovoru pokračovat, přišlo bleskurychle. 
  V hlavě se mi zobrazilo hned několik obrazů – děťátko u ňadra své matky, mléko které mám tak rád a samozřejmě kráva. Než jsem milé paní odpověděl, rychle se mi honilo hlavou, jak by to tak asi mohlo být. To víte, ve vteřině najít chytrou odpověď, není jen tak. 
  „Víte, doporučuje se kojení cca 6 měsíců, potom do mléka mohou přecházet i škodliviny pro děťátko nebezpečné, ale v zásadě do jednoho roku to jde“, pravil jsem tak, jak mi mé znalosti z oboru dovolovaly. Když už ale začalo přihořívat a dotaz směřoval dál na téma „metabolická porucha štěpení mléčného cukru“, už jsem to nevydržel a zařadil zpátečku. Vím, že je to problém související s intolerancí na laktózu, ale už jsem si uvědomil, že mé odpovědi nejsou v mé kompetenci a prozradil jsem, jak se mají věci. Docela slušně jsme si popovídali, paní se smála, říkala, že se to povedlo a vůbec se nezlobila. Řekl jsem jí, čím se naše společnost doopravdy zabývá. Vysvětlil jsem jí, jak k omylu došlo, a že to není ojedinělé. Co myslíte, jak to nakonec celé dopadlo? Paní se objednala na ošetření, pravidelně chodí na pedikúru a nikdy si nezapomeneme zavzpomínat na děťátko u ňadra své matky, mléko, které mám tak rád a samozřejmě i na tu neméně důležitou krávu.
   
 Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva )

                      
Krásný den přeji, račte se posadit – to jsou slova, kterými se v našem centru vítají klienti při příchodu na ošetření. Speciálně v zimních měsících nabízíme čtyři druhy vynikající kávy na všechny možné způsoby. Je už takovým naším zvykem, že než se klient posadí, nabídneme mu nějaké občerstvení. „Někdo to rád horké“, a v takovém případě přichází na řadu náš skvělý kávovar. Jenže…
Znáte to, co čert nechce, to se nestane. Nebudu Vás napínat, řeknu Vám, jak to bylo.
Bylo úplně normální krásné páteční dopoledne. Dokonce nebylo ani třináctého. Čekal jsem na ní. Říkejme jí paní „Sladká“.
Dobrý den paní Sladká, pojďte dále, račte se posadit. Dáte si něco k pití? – dodávám.
„Jestli Vás můžu poprosit, dala bych si Vaší dobrou kávičku“ – pravila paní a s pocitem, že dostane to co vždy, usedá do křesla. Paní Sladká se „vyhoupne“ a já lítám, aby to všechno netrvalo dlouho a mohli jsme začít. Už z povzdálí křičím – „Mlíčko?“ Jasně – odpověděla pohotově. „Cukr také?“ Jo, dnes potřebuji energii, ano,dám si, pravila moje klientka.
Netrvalo dlouho a už běžím s šálkem čerstvé voňavé kávy. Postavím ji na stoleček vedle křesla, podávám mlíčko v kelímku a cukr. To co ale následovalo, bylo víc než komické. Nevím jak paní Sladká, ale já jsem se nemohl smíchy udržet.¨
Když si moje klientka vzala šálek do rukou a já současně zvedal a zakláněl křeslo, netušil jsem, že si z plného šálku něco málo horkého nápoje vylije přímo do dekoltu. Prý to nepálilo. Legračně asi působilo jen to, když jsem počal milé paní bleskurychle ubrouskem ten dekolt utírat a kávu odsát dřív, než způsobí mnoho škody na jejím bílém prádle. Odsál jsem, co jen šlo a znovu se posadil. Paní Sladká poděkovala a byla ráda, že klidně může po ošetření mezi lidi. Vzala do rukou kelímek s mlíčkem. Lehce kelímek protřepala a jaksi neopatrně otevřela víčko. Kelímek s mlíčkem se jí odměnil svěžím výstřikem přímo do obličeje. Zasmála se podruhé. Já už jsem se opravdu hlasitě zasmál a briskně vyskočil a podal další ubrousky z krabičky. „To je teda den“ – špitla paní Sladká. To Vám řeknu, odpověděl jsem a pustil jsem se do úpravy nehtů.
Poslední polínko do ohně klientka přiložila ve chvíli, kdy si do kávičky, tentokrát už s mlíčkem nasypala cukr. Stačila jediná lžička a z jejího „vykuleného“ pohledu jsem pochopil, že se „něco“ děje. Ukázala mi obsah svého šálku. „Nějak divně se to zpěnilo, že?“ – řekl jsem víc opatrně, než uchechtaně. „Zpěnilo“ – odpověděla a málem se znovu polila, když se rozhodla to ochutnat. Rozhodně ta káva nebyla sladká. Radost z pití této kávy by snad měla jen myš. Byl tam totiž jemně strouhaný sýr.
Vysvětlení přišlo vhod. Den předtím jsem si jej dal do stejné mističky, jako cukr. Protože jsem jej nakonec nepoužil zůstal v kuchyňce a při přípravě kávy se mi nabízel do ruky jako první. Tak se stalo.
Od té doby nabízím pouze třtinový cukr, pouze ve skleněné dóze a sýr už v provozovně nejím. Vážení, je libo kávičku?

Autor : Jaroslav Fešar (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva )

     Můj osmiletý syn má zajímavého koníčka - sbírá kameny. Kdykoliv se někde objeví krásné nerosty, polodrahokamy, nebo zkameněliny, tak je kupuje do své sbírky. „Proč si tam nedáš naše říčné balvany malých rozměrů a tu a tam to nedoplníš nějakým krásným kamenem?" - zeptal se mně. „No to je dobrý nápad" - odpověděl jsem a už přemýšlel, kde seženu takové ty „krásné" kameny. Přes internetovou aukci už jsem sehnal kde co, tak jsem si jednoho dne řekl, že tam najdu i nějaké vhodné kameny do své provozovny.

„A ejhle" - septárie. Nádhera, ten kámen - ten chci, řekl jsem si, a začal na tom pracovat. V ten den končila aukce krásné třiceti centimetrové septárie z Madagaskaru. Vím, že jsou i v Polsku, ale kdo by nechtěl z Madagaskaru. Bojoval jsem o ten kámen celý večer, přihazoval a přihazoval až jsem vyhrál.

     Hned ráno jsem obrázek zakoupeného kamene ukazoval celé rodině a vyzýval je k uznáním, jak jsem šikovný. Uhradil jsem požadovanou částku a už jsem se nemohl dočkat, až mi balík přijde poštou.

     Po sedmi dnech mi doručovatelka přinesla malou obálku. Nechápal jsem co v ní je. Povrch obálky byl vyboulený. Rychle jsem obálku roztrhal a...    Ani dopsat to nemohu. Málem jsem dostal infarkt. V obálce byla septárie. Jak jsem ji tak válel v dlani a obhlížel jí ze všech stran, přemýšlel jsem, kde se stala chyba. Vždyť jsem chtěl kámen, ne kamínek - pravil jsem jen tak pro sebe. Celý den jsem pak nemyslel na nic jiného, než na tu zkamenělinu.

     Večer jsem hned běžel na internet, abych se podíval, co jsem to vlastně vyhrál. „To není možné" - zakřičel jsem, a podíval se na obrázek vystavené septárie a u ní bylo pravítko a na něm 30 milimetrů. Takové, jaké se používá ve škole.  Spletl jsem to dokonale. Vše se tedy vysvětlilo a já položil ten kamínek na 100 kilogramovou hromadu balvanů menších rozměrů. Co myslíte - byl tam vidět? Nebyl. To už ale není důležité. Podstatné je, že jsem vybojoval krásný kámen svému synovi do sbírky. Jemu je opravdu jedno, kolik má centimetrů.
Jaroslav Fešar - autor (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva )

Obor pedikúry zaznamenal v posledních letech řadu změn a inovací. Změnil se principiálně i pohled na styl a kvalitu ošetření. Mnoho technologických postupů a novinek zasáhlo pozitivně do činnosti v daném oboru a pomohlo tím zkvalitnit a zdokonalit práci tak, aby významně přispěli k obnově zdraví a funkčnosti pohybového aparátu. Není možné, jak tomu bylo často v minulosti chápat chodidlo jako samostatnou část lidského těla, na které se objevují určité specifické problémy a ty pouze řešit. V porevolučním období se vlivem přísunu informací ze zahraničí významně změnil pohled na nohu jako součást celého těla a neustále se prokazuje její přímý vliv na celý pohybový aparát. V současné době je známé, jak deformace na chodidle mohou způsobovat bolesti pohybového aparátu ( páteře ), nebo jeho částí ( krční, nebo bederní ) a tím sekundárně způsobovat další potíže jako jsou např. bolesti hlavy a migrény. V minulosti tento typ pohledu na nohu není tak charakterizován, jako v současnosti. Je nutné také přiblížit pohled na potřeby ošetření nohou. V minulosti bylo pedikérské ošetření spíše nutností pro skupiny osob, které potřebovali akutně řešit své vzniklé problémy, případně dlouhodobé, ale zhlediska prevence a krásy péči není možné označit jako dostatečnou. V posledních pěti letech výrazně stoupla v návštěvnosti skupina lidí, která svým přístupem změnila pohled na prevenci v oboru péče o nohy. Také jsem zaznamenal zvýšený zájem o preventivně - léčebné ošetření mládeže do 18 let a také skupiny mužů. Řada vyškolených pedikérů seznamuje své zákazníky spotřebou předcházet pozdějším problémům, především zdůvodů častých genetických vlivů na vývoj nožních deformací .

Ačkoliv patří obor pedikúra mezi řemeslné činnosti, jako jediný výrazně balancuje na hranici služeb a zdravotnictví. Žádný jiný příbuzný obor není tak úzce spojený s medicínou. Řada problémů na nohách souvisí s onemocněním některých orgánů, s nedostatkem některých látek a prvků vtěle, s pohybovou aktivitou, typem zaměstnání, životním stylem a tělesnou hmotností.

V současné době se ošetření nohou provádí dvěma způsoby.

Klasická, takzvaná "mokrá" metoda se provádí řadu let a starším osobám není cizí. Provádí se tak, že se chodidla a nehty po namočení do vodní lázně upravují kleštěmi a zpravidla ostrými nástroji. Pilníky a rašple přichází na řadu v průběhu, nebo v závěrečném stadiu ošetření. Ve finále se chodidla ošetří vhodným krémem, případně se provede užitečná masáž.

Přístrojová, takzvaná „suchá" metoda se provádí bez namáčení ve vodě a samotná úprava se provádí speciálním podiatrickým přístrojem. Nepoužívají se zde ostré, řezné nástroje a celé ošetření se provádí nejnovějšími technologiemi.

Je také možné ošetřovat chodidla pomocí kombinací těchto dvou metod.

V současnosti si našem trhu hledá místo i kombinovaná metoda a to je přístrojová metoda s použitím vlhkého postřiku během ošetření.

Po roce 1989 se u nás významně změnil způsob ošetření nohou. VČR do té doby byl veřejnosti znám pouze klasický(mokrý) způsob ošetření. Dodnes tento druh ošetření zastává nejvyšší příčku v pořadí. Znamená to tedy, že tímto způsobem u nás ošetřuje nohy nejvíce pedikérů. V posledních letech, především přílivem moderních technologií, přístrojového vybavení a i znalostí a zkušeností z oboru v Evropských zemí dochází ke změnám. Stále více pracovišť pracuje moderně, velmi šetrně a citlivě. U přístrojového způsobu ošetření je možno dosáhnout nejvyššího stupně kvality ošetření, bez jakýchkoliv rizik ujmy na zdraví. Nepoužívá se zde ke změkčení kůže vodní lázeň a tím se výrazně přispělo k vynulování možných podezření na kontaminaci kůže, či nehtů. U přístrojové pedikúry není používáno ostrých, řezných nástrojů a tím je zaručený naprostý bezkrevný kontakt s ošetřovanou tkání. Není zde tedy porušována integrita kůže. Na dezinfekci a dekontaminaci pokožky se u přístrojové (suché, medicinální) metody používají nejkvalitnější přípravky používané ve zdravotnictví k vyššímu stupni desinfekce pokožky. Je také možné detailněji se věnovat jednotlivým nehtům a s větší přesností, kterou umožňuje právě podiatrický přístroj , přesně řešit některé problémy na chodidlech.

Právem tedy některé rizikové, nebo citlivé skupiny osob nechávají své nohy ošetřit právě na pracovišti, ošetřujícím přístrojovou metodou. Mezi tyto skupiny patří děti a mladež, těhotné ženy, diabetici, pacienti se špatnou imunitou apod.

PODIATRIE. je nový obor, který vznikl v roce 2000 a zabývá se komplexní péči o nohy. Sdružuje odborníky z různých zdravotnických i řemeslných profesí, které spojuje jeden cíl a tím je péče o nohy z hlediska komplexního pojetí. Společnost sdružuje i pedikéry a to bez rozdílu metody ošetření, kterou používají a pomáhá jim k dalšímu profesnímu růstu a zvyšování kvalifikace. Současným trendem pedikérů je transformace do profese podiatr. Česká podiatrická společnost připravuje systém, který stanovuje podmínky pro tuto změnu a pracuje na otevření vlastního vzdělávacího zařízení „ Institutu podiatrie". Prvořadou podmínkou je práce v některém zpříbuzných oborů a zájem se profesně vzdělávat.

Vyškolení pedikéři provádějí úkony, které svou podstatou přesahují rámec dosavadního vzdělání v profesi „pedikér". Mezi základní patří výroba individuálních silikonových korektorů, kterými lze výrazně vylepšit některé drobné vady na nohách. Mezi nové technologie lze s úspěchem řadit jednoduché aparátky na narovnávání zarostlých nehtů. V minulosti nebyl tento způsob úpravy, tak citlivých a bolestivých míst, jakými jsou zarůstající nehty, zejména u palců. Tímto novým způsobem se dá dosahovat mimořádných úspěchů a řešit tento problém jinak, než doposud.

Novinkou poskytovanou již téměř standardně je základní podiatrické vyšetření na plantoskopu, což je zařízení umožňující sledovat chodidla a monitorovat některé další souvislosti chodidel a pohybového aparátu. Pokročilejší vyšetřovací metoda je na podobarometrické desce, která je už dnes součástí několika špičkových pracovišť vČR.

Důležitým prvkem moderního myšlení v profesi „pedikér" je pohled na problém zhlediska dlouhodobé perspektivy. Ve své praxi se často setkávám se zásahy, které obvykle řeší problém v daném okamžiku, ale z dlouhodobého hlediska stav dokáží ještě více komplikovat. Vždy je třeba situaci důkladně analyzovat a následně najít způsob, kterým by se předcházelo pozdějším recidivám. To je základ moderního pojetí každého pedikéra. Nesmyslným a tudíž zastaralým se zdá být způsob uvolňování zarostlých nehtů, který se v minulosti hodně popisoval, jako standardní. Tím je hluboké uvolňování (vystřihávaní) okrajů nehtů v nehtových valech.

Důležitou moderní myšlenkou pedikérů je také přesvědčit pacienta o tom, že každý zproblémů, které se jim na nohách objeví má nějakou příčinu, která jej vlastně vyvolává. Obvykle nestačí odstranit pouze důsledek , ale je třeba systematicky hledat důvod. Pokud k tomu dojde, většinou se stav znatelně zlepší.

Jaroslav Fešar , Prezident ČPS ( autor příspěvku )

Čtrnáct dní před konáním naší akce pršelo a ve vyšších horských oblastech dokonce sněžilo. Psal se konec května 2006. Nic jiného jsme si letos nepřáli tolik, jako hezké počasí se sluníčkem. A jak myslíte, že bylo devátého června? Říká se, že když andělé cestují, udělá se hezké počasí. Na základě tohoto přísloví jsem usoudil, že jsme andělé. To zní hezky. Ale s „ďáblem v těle", to už je poněkud tajemné. Myslíte, že ani ne?

V dopoledních hodinách jsem vyrazil na cestu směr Ledeč nad Sázavou. V obci Kouty se nachází překrásný hotel s romantickým názvem Luna. Záleželo mi na tom, abych byl v hotelu mezi prvními, protože jsem si ještě chtěl zkontrolovat připravenost objednaných služeb a pokojů. Vše bylo naprosto v pořádku a milá paní na recepci se už zdálky usmívala. Zamávala klíčkem s číslem 121 a já se mohl v klidu ubytovat. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v restauraci hotelu u lahvičky Rulandského šedého „načapal" několik děvčat, která již dorazila o chlup dřív. Bylo to milé překvapení a já měl dobrý pocit z toho, že to bez problémů našla. V 18 hodin už jsme byli všichni a „panečku" - bylo nás 26. Pokaždé se sejdeme v přibližně stejném počtu a vždy je to taková parta - „na pohodu". Sešli jsme se před hotelem a krátce přivítali a seznámili se s programem relaxačního víkendu.

Za 15 minut už nikdo nemyslel na nic jiného než na dobrou večeři. Měli jsme báječnou polévku s masovými knedlíčky a kotletu se sýrem, šunkou a broskvičkou. „Mňam" - řekli jsme všichni téměř jednohlasně a bylo nám jasné, že vařit se tady bude skvěle. Samozřejmě nechyběl i slavnostní „zahajovací" přípitek se skleničkou Cinzana s olivou a citronem. Když jsme si naplnili bříška, po krátkém odpočinku jsme se rozdělili na dvě skupiny. Ta větší běžela do bazénu a užívala si požitků z blankytně modré vody. Kdo měl štěstí přimáčknul se na turbo trysku, která báječně promasírovala lopatku, či trapéz. Ta menší skupinka se postupně střídala v masérské místnosti, kde šikovná masérka probrala jednotlivé svaly každému, kdo si to přál. Není nad to si v rámci relaxačního víkendu prožít relax na vlastním těle. Každého postavila na nohy a hurá na dobré vínko a pokec ve skupince. Poděkování patří i jedné naší účastnici, která slavila svoje krásné narozeniny a všem na talířek rozkrájela skvělý dort. Moc jsme si na něm pochutnali. Čas letěl a my jsme se postupně vytráceli do postýlek. Po půl noci i poslední skupinka zmizela ve svých pokojích. Ráno nás čeká náročná akce. Dobrou noc.

Nevyspáváme, jak by si někdo myslel. Budík zvoní v 7 hodin a v8  hodin už jsme u snídaně. Zatím co mi jíme,pan kuchař smaží řízečky na cestu. Za hodinu už si rozebíráme balíčky s jídlem, pitím i ovocem. Krátce na to se scházíme před hotelem na společné foto. Nesmírně důležité, protože jsme si uvědomili, že odpoledne po našem návratu už takto svěží nebudeme. „Cvak", a pro jistotu ještě jednou „Cvak", a jde se na věc. Místní rodák Hanka Tkáčiková byla pověřená velením nad naší výpravou. Oddaně jsme se vydali za ní a už na startovní čáře jsme věděli, že trasu kterou nás povede velmi dobře zná. Jak by nás mohla jinak vést přes lesy, louky, podél polí a řeky. Cílem naší výpravy byla přírodní rezervace Stvořidla, které se spolu s přiléhajícím Přírodním parkem Melechov nacházejí na okraji Českomoravské vrchoviny asi 7 km východně až jihovýchodně od Ledče nad Sázavou. Přesně 16 km měla naše celodenní trasa. Celou cestu jsme dokumentovali naší dobrodružnou expedici a snímky můžete vidět na webových stránkách naší společnosti. Když jsme byli v oblasti Stvořidel, povídali jsme si, že je to oblast, ve které působil a žil Jaroslav Foglar, autor známých Rychlých šípů. Jen jsem si je vybavil a zavřel oči, hned jsem viděl Červenáčka, jak skáče po balvanech. No jo, balvany. Víte kde se vzaly? Pověst, která odhaluje vznik kamenitého dna Sázavy ve Svořidlech vypráví o líném sedlákovi, který žil na stráni u řeky a když bylo nejhůř rozhodl se upsat čertovi. Celou pověst jsem povyprávěl u zurčící vody v místě mohutných peřejí a stálo to za to. Ještě že ten den už čert nerozhazoval žádné balvany. Přece jen jsme se šli na chviličku schovat a osvěžit do místního bufetu. Snědli jsme si svačinku, kterou nám připravili v hotelu, dali kafe a po hodině nás už čekalo 8 km zpět. Den to byl nádherný. Když jsme ráno stáli před hotelem, vypadalo to, že bude pod mrakem. Jen jsme se ale dali do pohybu, mráčky se rozestupovaly a sluníčko nám hřálo do tváří. Také jsme se pěkně opálili. Bylo to příjemné. Cestou zpět jsme ovlivněni různými zkratkami polemizovali nad zněním Pythagorovy věty, a víte jak to dopadlo? Pomohl až telefonát dceři jedné zúčastnic akce, která je voboru matematiky doma. Zjistili jsme, že zkratka nemá logické opodstatnění. 

Kolem 16 hodiny jsme se už sešli v hotelu a domlouvali další průběh dne. Byli jsme příjemně unaveni, opáleni a bohatší o zážitky z krásné krajiny. Podvečer se opět relaxovalo. Dnes si masáže dopřálo dalších šest účastníků akce. A že jim příjemný dotek přišel vhod, o tom ani nemusím psát. Kdo tady byl a zažil, ten ví. Kdo nebyl na masáži, mohl si dopřát protažení svalů a uvolnění jednotlivých oblastí páteře pod mým vedením. Další půlhodinku jsme si procvičovali cviky, které každého znás zrovna napadly a bylo to pro nás velmi podnětné. Něco bylo z oblasti reflexní terapie a taky jsme si na sobě vyzkoušeli masáž medem. Jak blahodárné - a příjemné. Škoda, že se nás vtělocvičně sešlo jenom sedm.Skoro jako sedm statečných. Ostatní po výlete „padli" a dopřávali si odpočinku s „nohami na stole". Následovala sprška, chvilka odpočinku a jupííí na večeři. Dnes nám pan šéfkuchař připravil čočkovou polévku jako od maminky a lososa na bylinkovém másle. Co Vám budu povídat. Opět jsme si naplnili bříška a není divu, že jsme se obávali, jestli dnes v bazénu nezklame Archimédův zákon.

Po bazénku, posilovně či kulečníku jsme se sešli v restauraci u prostřeného stolu, kde jsme se pustili do debat, vyprávění z vlastních praxí a postřehů z dnešního dne. To vše samozřejmě za doprovodu francouzského vína Chardoneé. Bílé, nebo červené - jak je libo. Spát se šlo až ráno. Ne však později než ve dvě hodiny. Poslední skupinka už musela dopít lahodné long drinky u kulečníku. Restaurace se v jednu hodinu zavírala.

Je neděle ráno. Dnes už nikdo nepospíchá. Při pohledu z okna je nám slastně. Venku je krásně teplo, svítí sluníčko a zvěstuje nádherný letní den. U snídaně se scházíme kolem půl deváté a první ranní káva mě i ostatní staví na nohy. V 10 hodin se scházíme v moderní učebně, kde nám připravili plněné rohlíčky z listového těsta a automat na kávu, či capuccino. Zahajuji pedikérský „den". Vášnivě se diskutuje, probírají podněty a připomínky. Každý se zapojuje do hovoru, který nabírá na obrátkách. Vzniká nápad zorganizovat společnou akci typu Relaxační víkend v zahraničí. Prodiskutovali jsme postavení pedikérské základny v ČPS, Institut podiatrie a spoustu organizačních informací.

V místnosti nebylo během dvou hodin ticho ani na vteřinu. Až jsme málem zapomněli, že je oběd a čas loučení. Ve dvanáct hodin už jsme seděli u oběda a dnes jsme měli lahodnou zelnou polévku a těstoviny s houbami a omáčkou. Bylo to opět vynikající. Ve dvě hodiny odpoledne už jsme se loučili. Byl čas akci ukončit, i když se všichni tvářili, že prodloužení akce o den, dva by s radostí uvítali.

Museli jsme do svých domovů a také do práce. Objetí, polibek a NA SHLEDANOU !

Na závěr Vám něco prozradím. Příští relaxační víkend, který se bude konat opět začátkem června 2007 a bude se konat v lůně panenské přírody v Rožnově pod Radhoštěm. Již teď přemýšlím nad programem a organizací akce a věřím, že Vás přijede co nejvíce. Relaxační víkend už má svoje srdce. Je jím pevné jádro skupinky členů ČPS, kteří na „naše" výlety jezdí pravidelně.

Věřím, že se nám 4. RELAX povedl. Jsem rád, že se jej účastní báječní lidé. Děkuji Vám za Vaší účast a podporu.

                                       
Tento příspěvek věnuji všem, kteří si myslí, že vyšší ceny pro zákazníky už si nemůžou dovolit. Proto, abyste mohli vykonávat svoje řemeslo jste jistě museli udělat mnoho. Kromě vzdělání, které je samozřejmostí, jsou to větší, nebo menší vzdělávací projekty, školení a vlastní aktivity rozšiřující okruh vědomostí a poznání. Jako řidič nechávám v servisu pravidelně měnit pneumatiky podle sezóny. Výměna trvá cca 20 min. a já odcházím o 500 Kč lehčí. Je snad tato činnost srovnatelná s jemnou, mnohdy titěrnou prací v rámci ošetření nohou? Kolik si za 20 minut vyděláte vy? Odpovězte si a porovnejte.

Každým rokem, jak se patří, scházejí se podiatři,
vždycky v květnu, podle stylu, přiloží si ruku k dílu.

Probereme všechno nutné, jen, prosím - nic, co je smutné,
od toho tu nejsme přeci, vytahovat staré věci.

Před léty jsme našli sféru, společnosti pedikérů,
vznikla přesně podle plánu, nás současných Evropanů.

Podnikli jsme mnohé kroky, za ty první čtyři roky,
kdy jsme uplatnili vlohy, v péči o ty naše nohy.

Profese se různé sešly, v historický záznam vešly,
to co předtím byl jen sen, je nyní práce každý den.

Výsledky už máme velký, od kuřích ok, až po stélky
a ta naše ČéPéeS, již třetí rok, běží dnes.

Věnujme se chvíli světu, prostřednictvím internetu,
jednoduše klikni, hledej, z klávesnice prst pryč nedej.

Také často podle zvyku, choď se dívat do kastlíku,
co, když nové listy vyšly, a poštou ti právě přišly.

Najdeš uvnitř různé články a obrázků plné stránky,
na titulní, jasná věc, dává fotky umělec.

Máme jednu akci akční, je to víkend relaxační,
letos Bouda, v loni Seč, ještě o tom bude řeč.

Koncem roku pěkně v chladu, máme kongres v listopadu,
v měsíci je to den třetí, přednášek je jako smetí.

Na závěr chci popřát jen, prožijte ten dnešní den,
ať je pěkný , jak jste chtěli, když už jste sem z dálky jeli.

Jaroslav Fešar - autor

Takový normální den (fejeton)
                             

Crrr,crrr- zvoní zvonek u dveří ! Tak, jako obvykle vstanu a jdu otevřít, mile se na příchozí dívku pousměji a zvu ji dále. „Dáte si něco k pití?", ptám se. Už ode dveří se na mě usmívala, byla velice příjemná
a sympatická. Zdálo by se, že vše bude probíhat jako obvykle, jenže ...

„Prosím, , pojďte jdeme na to", oslovil jsem mile tu slečnu, která právě pokládala na stůl prázdnou
skleničku. Cítil jsem, jak se lehce začervenala a pohnula se směrem k mému křeslu. Měl jsem pocit,
že je nervózní a nesmělá, ale to se těm, co jsou u mě poprvé někdy stává. Nic jsem si z toho nedělal
a posmělil jsem ji slovy: „Nebojte, nebude to bolet a uvidíte, jak se Vám bude krásně chodit" - dodal jsem. Dívka usedla do křesla a nezkušeně se na mě podívala. „Vy?", zeptala se mě.To už jsem opravdu nechápal."A kdo jiný? Samozřejmě, že já!", přesvědčivě jsem odpověděl. Dívka strnule seděla a zlehka
ke mně nakláněla obličej. V tuto chvíli jsem znejistěl i já. Očekával jsem, že ví, co dělat na pedikúře
a při pohledu na její nohy jsem ji musel požádat,aby si svlékla punčocháče, které měla až do této chvíle
na sobě."To je k tomu třeba?", opáčila a vylekaně mi pohlédla do očí."Jak jinak byste to chtěla dělat?",
zeptal jsem se a už jsem se poněkud usmíval. Proběhlo mi v myšlenkách, jak si asi ona dívka představuje moje ošetření nohou.

Netrvalo to dlouho a ona nežádoucí část oblečení byla dole.Teď už bylo jasné, že mi ve výkonu mé profese nic nebrání, avšak ve chvíli, když jsem pokládal její nohy na pracovní podložku, řekla:"To se mi tedy ještě na kosmetice nikdy nestalo!"."Mně taky ne!", pokusil jsem se o poslední fórek a prstem jsem ukázal
na dveře k mojí kolegyni kosmetičce."Přikývla". Následoval bouřlivý smích a oběma nám bylo jasné,
že slečna sedí někde úplně jinde. Při objednávání jsem ji totiž nedopatřením napsal do svého diáře.

Kosmetické ošetření mělo předcházet šťastnou událost, následující den se totiž dívka vdávala. Ošetření jsem ji nakonec provedl a po skončení u mne „letěla" do kosmetického lehátka a mě v tu chvíli napadlo, že nohy jsou při vkročení na novou životní cestu přece jenom dost důležité.

Věřte,nevěřte....tato příhoda se mi opravdu stala.