Naše centrum nabízí komplexní služby v oblasti péče o váš vzhled a osobnost jako takovou.

vyšetření nohou, ošetření chodidel nehtů, aparátky zarůstajících nehtů

Nekonečný seriál

fejeton

Dlouho jsem se tak nepobavil jako ten den. Každé ráno, když přijdu do práce, zapínám u stropu televizi, která je napojena na monitorovací kamerový systém.

Mnohokrát mne napadlo přihlásit se k odběratelům televizního signálu, uhradit patřičné poplatky a dopřávat svým klientům komfort sledovat během ošetření Jaromíra Jágra nebo Lady Gaga. Jenže na co? Ticho u mne ještě nikdy nebylo, ba naopak.
Kamera je namířena na hlavní vchod a monitoruje situaci ve dne v noci. Dalo by se říci, že k nám bez souhlasu nevkročí ani noha. V noci tedy pohled nic moc. Jako z hororu. Světelný kužel se díky infračervenému nočnímu vidění zúží na minimum a to tedy žádná podívaná není. Ale přes den? To už je jiná. Jako z filmu. Nebo ještě lépe ze seriálu.
Ne jinak než jindy, posadím paní Milenu do pohodlného křesla a s pokynem „Připoutejte se prosím“ ji vyvezu nahoru. Nahoru, blíže ke zmíněné obrazovce.
Po chvíli, kdy jsme si trochu popovídali, bylo najednou na opačném konci nějak podezřele ticho. Zvedl jsem hlavu, pomysle si, že klientka usnula. Vidím, jak se se zájmem zadívala na monitor a sledovala dění před naší provozovnou. Ani si nevšimla, že se na ni dívám. V ten okamžik se mi v hlavě zrodil šibalský nápad. Tedy, ne že by se mi jindy nerodily, ale tentokrát jsem se na to obzvlášť těšil. Bylo lehce po šestnácté hodině.
„Co to dávají?“zeptala se paní. Na tuhle otázku jsem čekal. Zvedl jsem zrak, a co nevidím. Před naším domem scéna jak když se díváte na televizi. Na schodech stálo několik lidí. U dveří zase dvojice, která se pokoušela dozvonit na firmu v našem domě, o překonání venkovní branky zase usilovala paní poštovní doručovatelka a do jámy s vodoměrem v osudový okamžik lezl i chlap v montérkách, který tam cosi kontroloval. Sousedův yorkšír běhal nahoru a dolů a do toho se po silnici v záběru proháněla auta sem a tam jako zběsilá. No, řeknu vám, scéna jako ze seriálu.
„Dávají Ulici,“odvětil jsem pohotově. Paní ani nehnula obočím, jak ji to zaujalo, a přikývla, jako že jo. Po chvíli, kdy si patrně uvědomila, že jsou čtyři odpoledne, se zamyšleně otázala. „Ulici? Teď?“ „No jasně,“ zněla moje odpověď a to mi věřte, že dalo práci ovládnout se a nevyprsknout smíchy. „Dávají to teď odpoledne,“ pokračoval jsem ve šprýmu.
„Ale já se na to vždy dívám,“ pravila paní Milena a bylo vidět, že už je lehce neklidná. Zřejmě ji dostalo, že její oblíbený seriál běží teď a ona o změně vysílacího času nic neví.
„Jak to, že o tom nic nevím?“ „No, to já netuším. Já se na televizi nedívám, ale tohle náhodou vím,“ odvětil jsem. Mezitím se na obrazovce zase změnila dějová scéna.
Když už klientka přijala mou smyšlenou verzi o změně vysílacího času, začala sledovat příběh Michelské ulice. Po chvilce se před dveřmi objevil další můj klient a zamával do kamery, jako obvykle. Když se rozčarovaná klientka zeptala, kdo je ten herec, nevydržel jsem. „Vy ho neznáte? To je Dvořák… Ale tedy jiný než vy myslíte.“ Po téhle poznámce už jsem ale opravdu musel se smíchem klientce vysvětlit, že se stala obětí mého malého žertíku. Že je to naše ulice a v hlavních i vedlejších rolích hrají naši klienti a návštěvníci domu.
Paní Mileně to konečně docvaklo a dlouho se nepřestávala smát. Přiznala, že si obrazovky nikdy nevšimla.
Mnohokrát mne napadlo přihlásit se k odběratelům televizního signálů, uhradit patřičné poplatky a… Ale vlastně, uznejte, naco?

Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva)