Naše centrum nabízí komplexní služby v oblasti péče o váš vzhled a osobnost jako takovou.

vyšetření nohou, ošetření chodidel nehtů, aparátky zarůstajících nehtů

Noční příběh

fejeton

Když si chci na delších trasách odpočinout, cestuji některým z veřejných dopravních prostředků a snažím se užít si chvíle pohody se sluchátky na uších, knížkou nebo časopisem v ruce, případně s počítačem před očima.

Když jsem se před nedávnem jel na východ Slovenska, zvolil jsem pro svoji dopravu autobus sluníčkové barvy. Cesta přes noc probíhala tak, že jsem si na uši nasadil kvalitní sluchátka a vychutnával si požitek z toho, na co běžně nezbývá čas. Na sledování filmů. Obvykle stihneme tak čtyři a je ráno. Zásadně si sedám vedle stewarta , protože tam je to „nejbezpečnější“. Vystupuji v Košicích.
Na tom by zase nebylo nic tak mimořádného, ale zpáteční cesta byla taková, jakou asi nikdo nezažil. Když jsem si kupoval jízdenku, tentokrát do uličky, tak jsem netušil, co se během jedné noci může stát. S úsměvem již předem podotýkám, že když jsem nastupoval do autobusu, byl jsem naprosto zdráv a fit.
Víte, jak to chodí v autobusech. Sedíte dva vedle sebe a lokty se téměř dotýkáte. Když jsem se usadil, pozoroval jsem, kdo další nastupuje a kam si sedá. Místo vedle mne bylo volné. V duchu jsem si říkal, že by bylo skvělé, kdyby vedle mne nikdo neseděl.
Nastoupilo asi 30 cestujících a jeli jsme. Další zastávka byla v Prešově. Ovšem ani tam si ke mně nikdo nepřisedl. Autobus byl již zcela zaplněn a vzhledem k pokročilé večerní hodině jsem se zeptal palubní průvodčí, zda náhodou místo vedle není neobsazeno. „Kdepak, všechna místa jsou zamluvena. Ještě stavíme v Popradě a tam se to už zaplní,“ prohlásila a s úsměvem odtančila v uličce někam do tmy.
Pokračoval jsem tedy v modlitbičce pro osamělého cestujícího a vyzýval všechny mocnosti, aby to byl tedy alespoň někdo mladý, hubený a nejlépe žena, která hned v deset usne.
Když jsme zastavovali v malebném podtatranském městečku, venku stálo pět lidí. Jeden chlap s vousy až na prsa a vážící asi půl druhého metráku, student se sluchátky na uších, kterému hlava létala na krku jako na řetízkáči, dvě babičky a jedna mladá, hubená žena. Vědom si, že je to poslední zastávka, kde někdo přistupuje, bylo jasné jako facka, že někdo z nich to bude.
„Dobrý večer, pustíte ma k oknu?“ zašveholila ta mladá dívka z Popradu. „Áno, nech sa páči,“ odvětil jsem jí také slovensky a briskně se odsunul. V duchu jsem se radoval a děkoval imaginárním mocnostem, že mne vyslyšely. A zdálo se, že vše bude probíhat krásně. Dívka nebyla v sedačce téměř ani vidět a nedotýkali jsme se ani lokty.
Cestu jsme začali takovým tím letmým seznámením. Protože slečnu evidentně zaujal termín podiatrie, jal jsem se před spánkem nakrmit její uši. Mělo to velký úspěch, protože asi po hodině prohlásila, že by se na některé úrovni péčí o nohy klidně zabývala, protože cítí, že k tomu má vztah. Tak kdo ví. Třeba ji někdy budu učit.
„Hep-čí, hep-čí“, najednou přehlušilo to ticho, které mezitím v autobusu nastalo. „Máte alergii?“, zeptal jsem se, když se kýchání stupňovalo.„Ne, ne – ja som chorá, ale musím do Čiech, lebo mi skončila dovolenka a doktorku mám tam“, odvětila. V ten okamžik jsem si uvědomil, že si ze mne mocnosti vystřelily a že cesta bude nejspíš probíhat nestandardně. Protože jsem na všelijaké náhlé příhody vždy připraven, proměnil jsem se na dalších asi 7 hodin v léčitele. Nejdřív jsem jí podal lék proti bolestem hlavy, potom antiseptikem vystříkal bolavý krk, nakapal do nosu kapky na uvolnění dýchacích cest. Našel jsem i pastilky na úlevu při bolestech v krku a kapky na usnadnění odkašlávání. Sám jsem si podal lék na nervy.
Obvykle v autobuse vidím čtyři filmy. Při cestě, kdy vedle mne seděl blonďatý anděl s ďáblem v těle, jsem nejen že neviděl ani jeden, ale také jsem do 5.15 hodin, kdy jsme v Praze vystupovali, víčka ani nepřivřel. Když jsme se ráno na Florenci rozloučili, kromě únavy, která na mne logicky musela padnout, jsem měl zvláštní sucho v ústech a cítil se zesláblý. Anička se vesele rozloučila s konstatováním, že je jí podstatně lépe a že jsem ji možná vyléčil. Rozešli jsme se každý na jinou stranu a já se doplazil domů. Ten den v práci nestál za nic. Bylo mi špatně, pálily mne oči a večer jsem měl teplotu. Za dva dny už jsem ležel v posteli nemocný a totálně vyřízený. Rozvinula se z toho viróza se zánětem průdušek. Došlo i na antibiotika a celková doba mého mizerného stavu byla téměř šest týdnů.
Kolikrát jsem si potom říkal, proč jsi raději vedle mne nesedl chlap s vousyaž naprsaavážícíasi půl druhého metráku, student se sluchátky nauších, kterému hlavalétalanakrku jako nařetízkáři, nebo ty dvě babičky. Až budete někdy odříkávat modlitbičku zaosamělého cestujícího, dávejte si pozor. Tajemné mocnosti si někdy umí z člověkapořádně vystřelit.

Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva)