Spolupracujeme
Doporučujeme
Kdo by neznal staré dobré úsloví „Pomalu dál dojdeš“ nebo „Pospíchej pomalu“.
Jenže člověk je tvor neklidný - a někdy mu stačí jediná zbrklost, aby si na ni ještě léta vzpomínal. A v krajních případech i pokaždé, když si zouvá boty.
Paní Radka je moje dlouholetá klientka. Když byla mladší, začal jí zarůstat nehet na palci. Nic neobvyklého, nic pohádkového.
Na začátku byla obyčejná plíseň. Ta časem nehet zdeformovala tak vydatně, že chirurg s přesvědčením muže činu rozhodl: „Strhneme. Uleví se vám.“
Ještě dnes si Radka pamatuje svůj roztřesený dotaz:
„Pane doktore… bude to bolet?“
A jeho odzbrojující odpověď:
„Ale kdeže. Jen žádný stres, prosím.“
Za pár minut odcházela domů bez nehtu. Za tři dny se jí ulevilo.
Za rok už méně - nový nehet dorostl tak napůl a celé to vypadalo, jako by se živě rozhodoval, jestli chce být vůbec součástí jejího těla. Následoval další zákrok. A další. A ještě jeden. Během čtyř let si Radka vyzkoušela nejen různé stupně bolesti, ale i různé tvary nehtových pahýlů, z nichž ani jeden nebyl vhodný do otevřených bot.
Pět let chodila po světě bez sandálů a pět let přemýšlela, zda někde neexistuje zázrak, který by z ní udělal ženu s normálním palcem.
Jednoho dne objevila moje stránky. Přišla nervózní, taková ta typická klientka s typickou otázkou:
„Pane Fešare… budu mít někdy zas normální nehet?“
A já, netušíc, co má za sebou, jsem se usmál a prohodil větu, která ji posadila do židle:
„Samozřejmě. Jen žádný stres, prosím.“
Za měsíc měla na světě krásný nový nehet.
Když odešla, měl jsem radost jako malé dítě - další člověk, který si může dovolit bazén, slunce a sandálky. Za dva dny mi poslala fotku: červeně nalakované nehtíky. To jsou přesně ty chvíle, kdy si říkám: Tohle má smysl.
Jenže idylka netrvala dlouho. Po dvou měsících volala Radka znovu - tentokrát se zoufalstvím v hlase. Prosila o termín a byla zjevně „po nějakém incidentu“.
Přišla, posadila se, utřela slzu a začala svůj příběh:
Byla noc z pátku na sobotu. Venku kdovíco, doma klid. Do té chvíle, než ve tři ráno spustil nějaký vůz alarm.
„Není to naše auto?“ štuchla do manžela.
Ten jen zamručel svoje tradiční: „Žádnej stres…“ a spal dál.
Radka to nevydržela. Vyřítila se z postele, proběhla obývákem - a v tu chvíli se ozval výkřik, který by probudil i pamětníky z vedlejšího domu.
Na balkoně totiž číhala záludná stará hliníková lišta, která vyčkávala na svou oběť jako predátor.
Manžel vyskočil v domnění, že se právě zřítil jeho dva roky sestavovaný veterán - milovaný velociped.
Rozsvítil. Pogratuloval si, že velociped stojí vzpřímeně a neporušen.
A pak teprve uviděl Radku.
Seděla na zemi, kroutila se bolestí a držela si palec.
„Já jsem myslela, že nám kradou auto…“ vzlykala.
Manžel si plácl dlaní do čela: „Proboha, vždyť je od středy v servisu.“
A tak skončil Radčin nový nehet. Náhradní i ten původní malý pahýlek se odporoučely společně - lišta si vybrala svou daň.
Dnes už Radka chodí v otevřených botách i bez nehtu.
Neřeší to.
Nemá stres.
Nevstává v noci kvůli alarmům.
A pravidelně si opakuje své nové životní heslo:
„Jen žádný stres.“ ????
Autor fejetonu a vlastník díla: Jaroslav Fešar
