Spolupracujeme
Doporučujeme
Dlouho jsem se tak nepobavil jako onoho dne. Každé ráno, když přijdu do práce, zapnu televizi připevněnou u stropu. Nepřijímá sice žádné stanice, zato je napojena na kamerový systém u vchodu.
Už mockrát mě napadlo objednat klasickou TV anténu, zaplatit poplatky a dopřát klientům Jaromíra Jágra, Lady Gaga nebo alespoň reprízu Chalupářů. Jenže k čemu? Ticho u nás stejně nikdy netrvá dlouho — a skutečná zábava běží na tom druhém „kanále“, přímo z ulice.
Kamera míří na hlavní vchod a funguje nonstop.
V noci je to spíš horor - infračervený kužel se zúží na úzký pruh světla, který připomíná scénu z detektivky, kde něco rozhodně není v pořádku.
Ale přes den?
To už je jiná. To je regulérní seriál.
Posadím paní Milenu do křesla, zakloním ji do pracovní pozice a s tradičním „Připoutejte se, prosím“ ji vyvezu nahoru, blíž k obrazovce.
Povídáme si, vše běží jako obvykle. A najednou ticho. Až podezřelé ticho.
Zvednu hlavu - paní Milena nespí. Naopak. Se zaujetím sleduje dění na monitoru, jako by se právě přiblížila dramatická zápletka. A v tom mě to napadlo. Šibalský plán. (Přiznávám, nestává se to zas tak výjimečně.)
„Co to dávají?“ zeptá se paní Milena tiše, aniž by odtrhla oči od obrazovky.
Podívám se - a nestačím se divit.
Před domem stojí skupinka lidí na schodech. U dveří další dvojice vytrvale zkouší zvonek. Poštovní doručovatelka hledá způsob, jak překonat branku. Chlap v montérkách se právě noří do jámy s vodoměrem. Sousedův yorkšír mezitím pobíhá po chodníku jako splašený komparzista. A auta se v záběru míhají tam a zpátky, jako by se točilo něco akčního.
Scéna jako ze seriálu.
A já pohotově: „Dávají Ulici.“
Paní Milena ani nemrkne, jen přikývne, že to dává smysl.
Po chvíli ale cosi zadrhne v jejím vnitřním televizním programu:
„Ulici? Teď?“
„No jistě,“ odpovím se stoickým klidem. A musím říct, že mě stálo velké úsilí nepropuknout v smích dřív, než nastane ta správná chvíle.
„Dávají to teď odpoledne.“
Paní Milena znervózní. „Ale já se na to vždycky dívám… Jak to, že o tom nevím?“
„To netuším,“ pokrčím rameny. „Já televizi nesleduji.“
A děj se mezitím na monitoru mění, jako by opravdu někdo střídal scény.
Když už byla klientka smířená se skutečností, že Ulice změnila vysílací čas, přišel další z mých klientů. Jako vždy zvedl ruku a zamával do kamery.
„A kdo je tenhle herec?“ ptá se paní Milena.
V tu chvíli jsem to nevydržel.
„To je Dvořák… ale ne ten, kterého myslíte.“
A šlo to ven.
Musel jsem se smát. A pak jsem paní Mileně vysvětlil, že se stala obětí neškodného žertíku. Žádná Ulice, žádný televizní štáb - jen naše skutečná ulice s reálnými lidmi, kteří tu každý den hrají své menší či větší role.
Paní Mileně to konečně došlo. A smála se ještě dlouho.
Nakonec přiznala, že si obrazovky všimla poprvé v životě.
A mně opět došlo, že přihlásit se k televiznímu vysílání opravdu nemá význam.
Uznáte sami - proč platit poplatky, když nejlepší seriál běží přímo před našimi dveřmi?
Autor fejetonu a vlastník díla: Jaroslav Fešar
