Spolupracujeme
Doporučujeme
Když vyrážím na delší cestu, občas si chci oddechnout od řízení a usednu do některého z veřejných dopravních prostředků. Nasadím si sluchátka, otevřu knížku, popíjím kávu z termosky a užívám si pocit, že se o nic nemusím starat.
A když je trasa opravdu dlouhá, dopřeju si luxus: sluníčkový autobus přes noc.
Cesta na východ Slovenska byla jako malovaná. Sluchátka na uších, čtyři filmy v zásobě, vedle mne steward - nejbezpečnější místo na palubě - a já už jsem se viděl, jak ráno vystupuji v Košicích, odpočatý a plný sil.
Jenže to byla cesta TAM.
Zpáteční cesta?
Ta byla tak divoká, že by ji nevymyslel ani scenárista adrenalinového filmu. A začala naprosto nevinně - u nákupu jízdenky do uličky.
Kdo jezdí autobusem, zná to. Modlitbička osamělého cestujícího:
„Prosím, ať si ke mně nikdo nesedne.“
A pokud už musí, tak aspoň někdo mladý, hubený a ideálně takový, kdo po desáté večer okamžitě vytuhne.
Nastoupilo asi třicet lidí. Místo vedle mne zůstávalo prázdné. Radost se ve mně rozlévala jako teplý čaj. V Prešově to pokračovalo stejně - ani tam si nikdo nepřisedl. Zeptal jsem se palubní průvodčí:
„Není to místo náhodou volné?“
„Ale kdepak,“ usmála se. „Všechno je zamluvené. V Popradě se to zaplní.“
A já se modlil dál.
V Popradu stálo pět lidí.
Horal s vousy až na prsa a hmotností menší dodávky.
Student se sluchátky, kterému létala hlava tak divoce, až to připomínalo centrifugu.
Dvě babičky.
A mladá, drobná žena - sen každého uličáka na noční trase.
A pak to přišlo:
„Dobrý večer, pustíte ma k oknu?“
Ano! Mocnosti mě vyslyšely.
Slečna byla lehká jako vánek, lokty jsme si ani neškrtli. Navázali jsme nenucenou konverzaci a když zaslechla slovo podologie, začala se zajímat. Hodinu jsem jí vyprávěl, ona poslouchala a já si říkal, že cesta bude klidná.
A pak se ozvalo:
„Hep-čí… hep-čí!“
„Máte alergii?“
„Nie, som chorá… ale musím ísť do Čiech, tam mám doktorku.“
V ten moment jsem pochopil, že mocnosti se nepomátly - ony se bavily. A přímo na můj účet.
Protože jsem typ člověka, který má v batohu víc zdravotnického materiálu než školní lékárnička, stal jsem se na sedm hodin dobrovolným léčitelem. Podával jsem lék proti bolesti hlavy, sprej na krk, kapky do nosu, pastilky na kašel… A když už jsem nevěděl, co dál, podal jsem si lék na nervy.
Filmy? Zapomeňte.
Od půl jedenácté večer do 5:15 ráno jsem neviděl ani jeden.
Slečna Anička však rozkvetla. Když jsme vystoupili na Florenci, prohlásila, že se cítí mnohem lépe a že jsem ji téměř vyléčil.
A já?
Já se doplazil domů. Sucho v ústech, třas, únava.
Večer teplota.
Za dva dny viróza jak z učebnice.
Zánět průdušek.
Antibiotika.
Šest týdnů totální lidská likvidace.
A od té doby si říkám - možná by byl býval lepší ten chlap s vousy až na prsa, student s hlavou na pérku, nebo dokonce jedna z těch dvou babiček.
Protože když budete někdy odříkávat modlitbičku osamělého cestujícího…
buďte opatrní. Mocnosti mají smysl pro humor.
A někdy si z člověka opravdu rády vystřelí.
Autor fejetonu a vlastník díla: Jaroslav Fešar
