Naše centrum nabízí komplexní služby v oblasti péče o nohy a tělo.

vyšetření nohou, ošetření chodidel, ortonyxie, ošetření nehtů, zarůstající nehty, rovnátka na nehty, podologie, pedikúra, nehtová protetika, nehty, kurzy, péče o nehty, školení, semináře, nohy, pedikérské ošetření, ošetření nohou

Po nebo Pe

fejeton

Po nebo Pe

Není vždy úplně jasné, co je co.
Když je něco podobně vypadající, snadno se to plete. Ale co když něco podobně vypadající není totéž ani zdaleka?

Den se dnem se sešel a naše společnost dostala nabídku prezentovat se v telefonním seznamu.
Co by ne, řekne si každý. Vždyť kdo není vidět a slyšet, jako by nebyl.
Vyplnil jsem formulář. Pečlivě, svědomitě. Odeslal a čekal.

Když si objednáte zlatý přívěšek a přijde stříbrný, nic se neděje. Pošlete ho zpět, vymění ho, život jde dál.
Jenže když vám někdo změní jedno jediné písmenko v názvu organizace, vytiskne to ve statisících kusech – pak už s tím mnoho nenaděláte.
Nemluvě o tom, že máte o zábavu postaráno.

Několikrát nám volal pán, který sháněl pexeso, jež vydává pediatrická společnost pro děti.
Myslím, že už všichni tušíte, o co šlo.
Ano – „po“ a „pe“.

Jednoho krásného dne jsme se totiž pro stovky volajících stali… pediatry.

To, co mě zdržovalo od práce, se stalo pro klienty úsměvným divadlem.
Všechny hovory totiž vyřizuji při práci – s hlavou nakloněnou k pravému rameni, drže bezdrátový telefon šíjovým svalstvem.

„Prosím vás, mohu se přihlásit do vaší společnosti?“
„Jejda… ale my se zabýváme péčí o nohy, to je omyl,“ odpovídám.

Jindy zase dotaz, zda budeme pořádat seminář o harmonogramu očkování u dětí a mladistvých.
Opět vysvětluji, omlouvám se, jsme jiná organizace.

Až jednoho dne…

Jednoho dne jsem se rozhodl, že si hlavní roli sekretáře prezidenta České pediatrické společnosti prostě zahraju.

Zvednu telefon a ozve se příjemný ženský hlas:
„Dobrý den… prosím vás, kdy je vhodné přejít u dítěte z mateřského mléka na kravské?“

Mozek a nervová soustava musejí pracovat pekelně. Rozhodnutí pokračovat v rozhovoru přišlo bleskurychle.

V hlavě se mi promítlo hned několik obrazů:
děťátko u ňadra své matky,
mléko, které mám tak rád,
a samozřejmě… kráva.

Než jsem odpověděl, honilo se mi hlavou, jak by to tak asi mohlo být.
Najít ve vteřině chytrou odpověď – to není jen tak.

„Víte,“ začal jsem opatrně,
„doporučuje se kojení zhruba šest měsíců. Poté už mohou do mléka přecházet i látky, které pro děťátko nejsou ideální, ale zhruba do jednoho roku je to v zásadě možné.“

Řekl jsem to tak, jak mi mé znalosti dovolovaly.

Když ale dotaz pokračoval a stočil se k metabolické poruše štěpení mléčného cukru, začalo být horko.
Věděl jsem, že jde o intoleranci laktózy… ale také jsem si naplno uvědomil, že už pluji mimo své vody.

Zařadil jsem zpátečku.

Vše jsem paní vysvětlil, přiznal omyl, popsala se skutečnost.
Popovídali jsme si, zasmáli se, paní se vůbec nezlobila. Naopak – říkala, že se to povedlo.

Vysvětlil jsem jí, čím se naše společnost skutečně zabývá, jak k omylu došlo a že zdaleka nebyla první.

A jak to celé dopadlo?

Paní se objednala na ošetření.
Chodí pravidelně na pedikúru.
A pokaždé si nezapomeneme zavzpomínat na děťátko u ňadra své matky,
na mléko, které mám tak rád,
a samozřejmě…
na tu neméně důležitou krávu.

Autor fejetonu a vlastník díla: Jaroslav Fešar