Spolupracujeme
Doporučujeme
Zda začal tenhle příběh skutečně v Ječné ulici, nebo jej tak paní Marie jen poeticky nazvala, to už dnes nevím. Jisté však je jediné: tenhle absurdní případ se opravdu stal - a naštěstí skončil happyendem.
Tenkrát jsem pracoval na poliklinice. Skvělé místo pro úplný začátek podologické kariéry. A tehdy jsem poprvé na vlastní kůži poznal, co znamená „podívat se pravdě do očí“ - bez velké praxe, bez zkušeností, jen s ochotou pomoci a s hrnkem ranní kávy v ruce.
V osm hodin ráno vešla první klientka. Paní Marie.
Dopil jsem kávu, nabídl jí občerstvení.
„Ne, děkuji. Leda že byste mi dal panáka - jak to bolí, nevím, jestli to vydržím,“ pronesla dramaticky.
Pustila se do popisu svého trápení. A mne to okamžitě začalo zajímat skoro až kriminalisticky.
„To je věčné kuří oko,“ řekla její pedikérka prý už před lety.
A mně při té větě v hlavě problesklo, zda ta pedikérka nebyla náhodou skutečně z Ječné - a proto pro ni bylo všechno věčné.
Nasadil jsem všechny ochranné pomůcky (tak, jak káže provozní řád) a pustil jsem se do práce. Zlehka, opatrně… a pak trochu razantněji.
Až vznikl slušný kráter. Rád s nadsázkou říkám, že by se v takové dutině dalo přes hranici mezi USA a Mexikem přenést leccos nelegálního.
Jenže čím více jsem postupoval, tím zřetelnější bylo, že tohle není kuří oko.
„To není kuří oko,“ oznámil jsem paní Marii s jistotou.
„A čo to teda je?“ vydechla oběť s poctivou dírou v prstci.
„Netuším,“ přiznal jsem. „Ale kuří oko tutově ne. A… něco se tam hýbe.“
Napětí v místnosti by se dalo krájet.
Vzal jsem pinzetu a chytil onen černý „brouček“.
Jak jsem s ním táhl ven, zvedal se celý článkový kloub.
V tu chvíli mi bylo jasné, že tohle je mimo moji působnost.
Zavolal jsem na chirurgii:
„Posílám k vám klientku s… ehm… zajímavým nálezem. Rozdělanou. Rád bych, abyste to dokončili.“
Slečna odešla s obvázaným prstcem a já přemýšlel, co to asi je. A přál jí, aby to dopadlo dobře.
Za třicet minut zaklepání.
Ve dveřích stála paní Marie - zářící, s úsměvem od ucha k uchu, a v ruce tabulku dobré čokolády.
A pak mi podala hlášení:
Chirurgové zjistili, že onen „věčný“ problém není žádné kuří oko, ale pozůstatek starého šití, které se nevstřebalo. Na konci dvě elegantní uzlíčkové smyčky. Jednoduše tam celý čas spalo cizí tělísko — a čekalo, až ho někdo objeví.
Během jediné hodiny bylo po problému.
„Věčné kuří oko“ přestalo existovat.
Od té doby jsme spolu ozdobili několik vánočních stromků a kdykoliv se při kontrole na tuhle historku dostane řeč, pokaždé nám vykouzlí úsměv na rtech.
Některé případy jsou opravdu navždy.
Ale rozhodně ne tohle „věčné“ kuří oko.
Autor fejetonu a vlastník díla: Jaroslav Fešar
