Spolupracujeme
Doporučujeme
Několik let zdobí klíče od mého vozu malý chlupatý kamarád – ocásek norka. Dostal jsem jej kdysi od jednoho chlápka jako dárek a od té doby ho nosím stále u sebe.
Ne že by byl ze zlata, ale v osudných chvílích měl hodnotu minimálně stejnou.
Příběh, ve kterém „můj“ ocásek hraje hlavní roli, vám teď přiblížím.
Nebyl to úplně obyčejný den.
Tedy… pokud za obyčejný nepovažujete Štědrý den.
V podvečer nastala chvíle společného focení a já s údivem zjistil, že stativ jsem – jak bývá mým zvykem – nechal v kufru auta. Vozím ho tam pořád. Co kdyby náhodou.
A tak jsem se, dle přísloví „co není v hlavě, musí být v nohách“, vydal na blízké parkoviště.
„Kdo vynese odpadky?“ viselo souběžně ve vzduchu.
Iniciativně jsem popadl velkou igelitku plnou rozcupovaných balicích papírů a stužek a vyrazil na dlouhou pouť k padesát metrů vzdáleným kontejnerům. Naštěstí nemrzlo – Vánoce byly na blátě.
Na ukazováčku druhé ruky se mi pohupovaly klíče od auta.
Můj bratr si ještě všiml, že jsem přetížený jen na pravé straně těla, a tak mi do levé ruky vrazil druhou tašku, tentokrát plnou plastových odpadků.
Lehce ovlivněn vánočním pocucáváním různých likérů jsem se vydal na cestu, která mi obvykle – když jsem u rodičů na Slovensku – trvá sotva dvě minuty.
Jen co jsem vyšel před vchodovou branku, vzal jsem do ruky mobilní telefon. Napadlo mě, že musím někoho důležitého na druhém konci republiky pozdravit a popřát mu hezké svátky.
Dojdu ke kontejnerům, přesně mířeným hodem se zbavím odpadků a pokračuji v hovoru směrem ke svému, deštěm umytému vozu.
Hovor skončil. Sáhnu do kapsy.
Chci udělat to své notoricky známé „píp píp“.
Klíče tam nejsou.
Po minutě zběsilého osahávání mi dochází, že je zle.
Nezůstaly na botníku? Ve výtahu? Před dveřmi? Na chodníku? U branky?
S očima zabodnutýma do země jsem se jak jezevčík doplazil zpět ke vchodovým dveřím. Pak znovu k autu. Tam a zpět. Tam a zpět.
Snad dvacetkrát.
Po hodině marného hledání, s baterkou i bez ní, mi začala docházet dramatičnost celé situace.
„Klíče jsou v háji,“ pravil jsem si a začal ztrácet naději.
Auto, chráněné všemi dostupnými bezpečnostními prvky, jen tiše mlčelo.
Mně se hlavou honila představa, jak deset hodin jedu vlakem do Prahy pro náhradní klíče.
Venku bylo bláto. Louže. Několik centimetrů mazlavého svátečního nepořádku.
Hledejte v tom klíče.
Po dvou hodinách marného poletování sem a tam, při teplotě tří stupňů nad nulou, se zrodil nápad.
A nebyl ledajaký.
Kontejner.
Zatraceně… ale který?!
Vedle sebe stálo osm kontejnerů po víka plných odpadků. Kdybyste mě mučili, neřekl bych, do kterého jsem pytel hodil.
Postupně jsem je prošmejdil, s čepicí naraženou až do očí. To kdyby mě někdo viděl…
Intuitivně mě to pořád táhlo k šestému.
Byl to on.
Když jsem protrhl povědomý černý pytel, našel jsem „náš“ balicí papír a snad i kosti od ryby. Bylo jasno.
Zbývala poslední šance.
Elegantním skokem jsem se ocitl v kontejneru a s povděkem vzpomněl na svého tělocvikáře. Přesouval jsem pytle sem a tam, když se najednou otevřelo víko a cosi mi začalo zezadu šťouchat do zad.
Otočím se.
Podivná postava. Hůlka. Vyvalené oči.
Nevím, kdo z nás byl vyděšenější.
Vyletěl jsem z popelnice jako špunt od sektu, posvítil si na něj a vykřikl první, co mě napadlo:
„Jděte pryč, to je moje popelnice!“
A pak…
Na dně. Ve světle baterky. Dlouhý černý ocásek.
Chytil jsem ho.
Zachrastil.
Držel jsem klíče.
Po třech hodinách večerní bojovky jsem se vracel domů s radostnou zprávou.
Stativ jsem si z auta nakonec ani nevzal. Na focení už nikdo neměl náladu.
Hlavní bylo, že je na světě
můj zlatý ocásek.
Autor fejetonu a vlastník díla: Jaroslav Fešar
